Do Benátek jsme odjížděli už novějším Flixbusem a po čtyřhodinovém přejezdu se ubytovali v novém a moderním hotelu, kde ale bohužel nešla vypnout centrální klimatizace. Benátky jako takové byly vzdálené cca půl hodinu cesty autobusem za 1,50 € a bydleli jsme mimo centrum proto, že ubytování přímo v Benátkách bylo zbytečně drahé a zastávka autobusu byla opravdu kousíček od hotelu.
Jakmile jsme druhý den ráno dorazili do Benátek, zamířili jsme oklikou, podél Canalu Grande až na náměstí sv. Marka, kde v tu hodinu ještě bylo na některých místech po kotníky vody. Kvůli tomu měli všude rozestavěné vyvýšené dřevěné chodníky, které rozmístí, jakmile stoupne voda, aby se lidi mohli po náměstí pohybovat suchou nohou.
My nejdřív obdivovali náměstí a říkali si, že když se řekne „Benátky“, toto náměstí si nikdo, kdo tu nebyl, nepředstaví. Nejprve jsme se zařadili do fronty na zvonici za 8€, kam naštěstí jel výtah, a proto jsme už za chvilku mohli obdivovat celou lagunu z výšky. Pro mě byly nejzajímavější malé černé terásky vystavěné na střechách domů, aby i lidé s domem obklopeným vodou a dalšími domy měli přístup ke slunci.
Poté jsme se došli podívat k vodě a na Most vzdechů, ale překvapilo nás, že i když je náměstí poměrně velké, množství turistů je opravdu obrovské. Na rozdíl od Florencie v Benátkách nebyli pouliční prodejci. Tedy byli, ale ne v takové míře. Což bylo opravdu osvěžující. Nebyl tu ani takový chaos jako jinde v Itálii, a to nejspíš proto, že se po městě nemohou pohybovat auta a dokonce ani motorky a kola.
Dále jsme se vydali do baziliky, která mi zvenku připomínala baculaté stavby z východu. Také svými tvary se trochu podobala i benátskému zrcadlu – krásná byzantská architektura. Bazilika je nezvyklá, ale to ji neubírá na zajímavosti. Nicméně interiér mě naopak zklamal. Mohu říct, že se mi opravdu skoro až nelíbil, jelikož byl sice skoro celý ze zlata, ale tím pádem tam byla tma a připomínalo mi to spíš pohádku o „zlatých očích“, kdy je sice hezké mít to vše zlaté, ale ne vždy je to vhodné. A vůbec tomu nepřidal fakt, že Benátčané prostředky na výzdobu této stavby včetně samotného patrona stavby ukradli. Naproti tomu stropy s mozaikami v prostorech před bazilikou jsou nádherné.
Když jsme obcházeli náměstí sv. Marka, zajímala mě zde především nejproslulejší a zároveň nejspíše nejdražší kavárna – Cafe Florian – a interiérem jsem byla velice příjemně překvapena, jelikož má v sobě prvky zámeckých komnat.
Zpátky na autobus jsme to vzali skrz nesčetné množství uliček, kde už se to turisty vůbec nehemží. Jelikož je těch uliček tolik, všichni lidé se tam krásně rozprostřou a není proto výjimečné, když se v takové uličce ocitnete sami. Tyto uličky jsou kolikrát opravdu úzké a objevují se zde obchody s různorodým zbožím. Nejčastěji je zde možné zahlédnout obchody s benátskými maskami či kostýmy obecně, obchody se sklem a obchody se zmrzlinou.
Stejně jako v Římě i tady byla pizza levnější než jiná jídla. Tím spíš, že se dá vzít ve dvou napůl a člověk je najeden. Celkově nás ale v Itálii překvapilo a taky hodně zklamalo, že se na mnoha místech nedá platit kartou. Z tohoto důvodu jsme museli dokonce dvakrát vybírat hotovost. Z tohoto ohledu je ale super, že tu ta možnost výběru z karty byla.
Pozitivní na konci prvního dne v Benátkách bylo to, že v hotelu již vypnuli klimatizaci, a bylo tam tedy opravdu příjemně.
Druhý den jsme po příjezdu do Benátek konečně chtěli využít plavbu po vodě, a jelikož je plavba gondolou nepředstavitelně drahá – 80€ za 30 minut, využili jsme plavbu městskou dopravou, tzv. vaporettem za 7,5€. Při návštěvě Benátek pohled z vody naprosto doporučuji, protože je to opravdu nepopsatelný zážitek.
Cestou kanálem Grande mě v jednu chvíli zaujala velmi krásně zdobená průčelí domů a o to chudší boky těchto staveb. I když zastavování na zastávkách bylo pro nezasvěcené docela zmatené, nakonec jsme se přece jen dostali přesně tam, kam jsme potřebovali, a po hodině plavby vystoupili na konci Canalu Grande u přístavu Arsenal. Na otevřeném moři už celkem dost foukalo, a proto jsme byli rádi, že jsme nakonec vystoupili. Odtamtud jsme se opět vydali skrz nekonečné množství uliček přes slavný most Rialto zpět na autobus, přičemž jsme se nechali ztratit a objevili místní školku, zajímavý kostel či množství vnitřních náměstíček, kde si hrály děti a odpočívali turisté.
Narazili jsme také na výborné hráče na skleničky, kteří se pouličním uměním snažili vydělat nějaké peníze. Dokonce jsem i zahlédla dům věnovaný dramatikovi Carlu Goldonimu, jehož Sluha dvou pánů je opravdu prvotřídní, a jsem ráda, že mu Italové věnují dostatečnou pozornost. Jedinečné a originální je ale procházet uličkami a narážet na desítky mostů, uliček a kanálů, kde si člověk odpočine od davů a užije si krásného pohledu na vodu omílající zdi domů a neustále projíždějící gondoly, a přemýšlí, jak se tady asi musí žít.
Po zbytek dne jsme už procházeli uličky, a když už nebylo co dělat, vrátili jsme se na pevninu na večeři a čekali na autobus do České republiky.
Na Benátky, tedy podle mého názoru, stačí den, nepotřebujete-li navštěvovat všudypřítomné paláce a galerie. Stačí se svézt vaporettem a navštívit Piazza di San Marco. Florencii člověk zvládne za dva tři dny, nepotřebuje-li navštívit muzea a galerie.
Chcete-li se o Benátkách dozvědět více, navštivte také blog mého manžela.