Heddy.cz

Paříž jsme si vybrali jako destinaci naší svatební cesty. Věděli jsme, že je to trochu kýčovité, a právě proto se nám to líbilo. Romantika na líbánkách přece musí být. 🙂

Můj (dnes už) manžel Paříž navštívil asi o 12 let dříve s cestovní agenturou a na mě tato zkušenost stále čekala.

Přiznám se, že jsem Francii nikdy moc nefandila. Nelíbila se mi řeč, historie ani země, a to především její přeceňování. Věřila jsem, že Paříž může být super pro turisty, ale to neustálé upřednostňování ve filmech a ve společnosti mě iritovalo. Dnes už jsem vzala Francii docela na milost, nicméně dojem z přeceňování trvá.

Dovolenou jsme zařídili jako každou jinou, tedy za pomoci cestyposvete.cz jsme si našli místa, která chceme navštívit, koupili jsme letenky, nastudovali MHD a druhý den po svatbě vyrazili. Co se týče aerolinek, mohli jsme si vybrat ČSA nebo Air France. Zvolili jsme tématicky druhou možnost, jelikož s českými aerolinkami jsme již měli tu čest. Air France nás zklamaly i potěšily zároveň. Ačkoli jsme měli obě letenky rezervované najednou pod jedním číslem, nelogicky nám přidělili sedadla na různých místech v letadle. Na naši žádost nám přesunutí k sobě nebylo dovoleno z důvodu, že je letadlo plné. Naštěstí však nastala situace, kdy manžel dostal sedadlo u nouzového východu, což má právo odmítnout, a to také následně udělal, načež se letuška nejspíš slitovala a našla mu sedadlo vedle mého. Cestou jsme pak ještě dostali milé malé občerstvení.

Po příletu na letiště Charles de Gaulle jsme zamířili rovnou k vlaku jedoucímu do centra, ale ještě předtím jsme zašli do kanceláře nechat si vystavit týdenní jízdenku Navigo. Platí od pondělí do neděle ve všech pěti zónách a na rozdíl od ostatních možností jízdného byla tato zdaleka nejlevnější. Potřebovali jsme akorát jednu pasovou fotku, kterou jsme již měli přichystanou a pouze jsme ji na místě nůžkami zmenšili. Pak už stačilo najít jen správný vlak mířící do centra a zjistit si na Google mapách, na jaké metro přestoupit, abychom se dostali na hotel.

Jakmile jsme vystoupili z metra, překvapilo mě, jak moc se Paříž podobá Londýnu. Šlo o detaily – zábradlí, sloupy, výlohy, vůně… Je tu ovšem věc, díky níž se od Londýna liší, a to je šířka ulic. V Londýně jsou mohutné domy užší ulice a celkový dojem je takový stísněnější, zatímco v Paříži jsou asi i nižší stavby, a proto město působí mnohem vzdušněji a příjemněji.

Poloha našeho hotelu byla ideální – asi 200 metrů od metra a McDonaldu. Nejdřív jsme se tedy najedli, pak ubytovali a nakonec využili zbytek odpoledne k prozkoumání oblasti kolem hotelu, slavného Montmartru. Musím říct, že čtvrť je to opravdu krásná. Klidné uličky, kde je málo lidí a spousta restaurací a krámků, nás dovedly až k bazilice Sacré Coeur. Několik prodavačů zde nabízí například vychlazenou vodu nebo Eiffelovky všech velikostí a barev. Mě zaujal například pán na vozíčku, co umotával z bavlnek pejsky. Interiéry baziliky byly výjimečné tím, jak byly obyčejné. Člověk je zvyklý na kostely zdobené, štukové a zlacené, zde byly šedé cihlové zdi. Veliká koncentrace turistů láká pouliční umělce, takže jsme jich také pár zhlédli, včetně skvělého Iya Traoré, který bravurně ovládal fotbalový míč. Byla to pohoda, sedět na schodech před bazilikou, mít před sebou výhled na Paříž, sledovat freestylistu a poslouchat hudbu.

Přemýšlela jsem, jak je možné, že Paříž působí tak bíle. Například dojem z Amsterdamu byl hnědý a pohled z výšky na Londýn zase šedý, přičemž ho dokresluje několik desítek jeřábů. Při pohledu na Paříž jsem však nezahlédla jediný. Pařížské domečky působily nízkým a světlým dojmem.

Jakmile jsme byli vykoukaní na panorama Paříže, vydali jsme se po schodech dolů pod Sacré Coeur a následně opět čtvrtí Montmartre až ke kabaretu Moulin Rouge. S tím jsme se několikrát pouze vyfotili, jelikož vstupné je strašně drahé, a vyrazili jsme zpět na hotel.

Druhý den jsme započali u Invalidovny. Do areálu nás bohužel nepustili, protože otvírali až později, a tak jsme se vydali rovnou k Eiffelovce. Šli jsme k ní z jihovýchodní strany, kde je dlouhý zelený trávník, a snažili se toho vyfotit co nejvíc, než se tam nahrnou davy turistů. Situaci nám ale trochu komplikovali dva sběrači odpadků, kteří se nám neustále motali do záběru s kontejnerem taženým za zády. Strávili jsme tam několik hodin při snaze o nejlepší, nejhezčí a nejromantičtější fotku, načež jsme se vydali přímo pod stavbu. Po projití bezpečnostní kontrolou jsme se zařadili do fronty na lístky. Půlhodinové čekání se vyplatilo a my dospěli k okénku, kde nám bylo řečeno, že je možné koupit si vstup pouze do druhého patra, jelikož vrch je plně obsazený. Na znovuotevření si dali hodinu, a tak jsme se rozhodli počkat u stánku s občerstvením. Po třičtvrtěhodině jsme se opět zařadili do fronty, a když nám místo prodeje lístků řekli, že ještě 40 minut, u okénka jsme se stejně jako několik dalších lidí posadili. Nakonec vršek otevřeli asi po 20 minutách. Do druhého patra jsme vyšli po schodech a nahoru pak vyjeli výtahem. Paříž je z výšky opravdu krásně bílá. Strašily nás pouze dešťové mraky, které se na nás řítily. Cestou zpět jsme se ještě v nižších patrech stavili na prosklené podlaze a na digitálních efektech. Bylo už odpoledne, když jsme zamířili k fontánám u paláce Trocadéro, ale cestou nás zastihl prudký déšť. Nejdřív jsme se krčili u zdi, ale když už jsme byli promočení, nemělo cenu dál moknout a vydali jsme se na hotel. Brodili jsme se po kotníky vodou a i do metra tekla voda proudem. Naše jediné boty a kalhoty jsme tak museli fénovat.

Středu jsme přesto začínali s vlhkým oblečením u Vítězného oblouku. Překvapilo mě, jak velký je tam kruhový objezd a jak si auta jezdí, kam chtějí. Celkově v Paříži byly velice široké ulice a jaksi tam chyběly středové čáry pro auta. Kupodivu tomuto nesystému všichni rozuměli a doprava byla plynulá. Nezvyklé pro mě bylo, že i v blízkosti ostatních památek je velice rušná doprava.

Prošli jsme celou Champs-Élysées, zastavili jsme se u mostu Alexandre III. a obdivovali Grand Palais a Petit Palais. Zkusili jsme zabočit i k Elysejskému paláci, ale tam nás nepustili z důvodu jakési prezidentovy schůzky. Prošli jsme kolem mostu Pont Royal na zajímavé náměstí Place de la Concorde, zahlédli Palais Bourbon a na chvilku si odpočinuli na židličkách u jezírka v zahradách des Tuileries. Bylo opravdu krásně. Došli jsme až ke slavnému muzeu Louvre, kde jsme opět vystáli bezpečnostní frontu a následně zamířili k samoobslužným automatům na vstupenky. Slavná díla poznáte, že je u nich spousta lidí. Nejprve jsme navštívili populární Monu Lisu, kde se tísnilo šíleně moc lidí, pak obraz Madona ve skalách, jejíž o maličko hezčí sestru jsem navštívila již v londýnské Národní galerii, a sochu Milóské Venuše. Odtamtud jsme se vydali přes nádherné Napoleonovy komnaty, staroegyptské umění a dvě budovy muzea až k Chammurapiho zákoníku, abychom nakonec celí unavení zjistili, že zrovna dnes není k vidění.

Z Louvru jsme zamířili přímo k Notre-Dame. Nezapomněli jsme se ale ještě stavit na mostě umělců, leč zámek jsme na zábradlí nepřipnuli. Chrám Matky Boží jsme samozřejmě navštívili i zevnitř, ačkoli jsme se zpočátku báli dlouhé fronty. Zapálili jsme zde také svíčky na památku našich milých zesnulých. V jedné boční uličce jsme také stihli tradiční pařížské palačinky s Nutellou za výbornou cenu. Než jsme se, opět od fontán u Trocadéra, vrátili na hotel, stavili jsme se ještě na ostrově u francouzské Sochy Svobody, která se bohužel nedá vyfotit z žádného dobrého úhlu. Všimla jsem si ale, že Seina je na pohled mnohem hezčí a čistší než špinavá londýnská Temže. Další plusové body k dojmu z Paříže.

Zajímají-li vás spíše praktičtější detaily cesty, přečtěte si článek mého manžela.