Na recepci však nikdo nebyl ani ráno, a tak jsme hledali, komu bychom za strávenou noc mohli zaplatit. Naštěstí nám kdosi poradil, že máme dojít do Visitor’s center. Tam jsme zaplatili požadovanou částku a do automatu pak zaregistrovali svou SPZ společně s číslem účtenky. Kdybychom to neudělali, nejspíš by si nás našli. Jojo, český instinkt se tady nevyplácí.
Konečně jsme také ráno viděli, jak vypadá místo, kam jsme dorazili. Na jedné straně holá písčitá pláň bez stromů a na druhé straně ledovec a keři porostlý kopec, na který jsme se následně vydali. Nahoře nás totiž čekal jeden z nejhezčích vodopádů vůbec. Svartifoss neboli Černý vodopád získal svůj název podle tmavých čedičových skal, ze kterých padá a byl také předlohou k architektonickému skvostu – kostelu Hallgrímskirkja v Reykjavíku. Krásný je hlavně díky své poloze v husté zeleni, v níž je „vyříznuta“ proláklina pouze na vodopád a malebnou říčku od něj odtékající. Máte-li štěstí na vymetenou oblohu jako my, slunce dělá místo ještě úchvatnější. 🙂 Sednout si doprostřed říčky na kameny a pozorovat vodu v dopoledním slunci je prostě nádhera.
Po návratu k autu jsme vyrazili na menší zastávku k drnovému kostelíku Hofskirkja. Velice fotogenické místo, které kromě kostelíku disponuje i nově opravenými toaletami. Sama jsem se nestačila divit, čeho si člověk může vážit, když je celé dny na cestách a v nejrůznějších kempech. 😀
Za krásného počasí jsme dorazili k působivé ledovcové laguně Fjallsárlón, která vznikla táním ledovce. Stále se zvětšuje a jsou na ní k vidění krásné kry. Za lagunou se tyčí ledovec a celkově jde o okouzlující místo s minimem turistů. Došli jsme si i zkusit ledovost vody, přičemž mě uchvátila průzračnost ledu. Takto čirý led z našich vodovodů nevytvoříte.
O pár kilometrů dál jsme zastavili u podobné, avšak známější laguny Jökullsárlón. Ta je ovšem větší a modřejší, což si vysvětluju tím, že je laguna krátkým průlivem spojena s mořem, a tak je nejspíš voda v ní slaná. I kry na laguně nabízejí krásnou bílomodrou podívanou. U jezera je možné zastavit na několika místech před mostem nebo na obrovském parkovišti vlevo za ním. Jelikož se most ale opravuje, je to místo v současnosti opravdu špatně značené a všude jsou mrtě lidí.
Doporučuji pak ještě následovat vodu vytékající při odlivu z laguny a vydat se na Diamantovou pláž. Ledové kry z laguny totiž voda odnáší na širý oceán, přičemž je vlny a příliv zanechávají na černé pláži, na níž se třpytí jako diamanty. Obrovským bonusem pro nás bylo, že se v průlivu pohyboval také jeden roztomilý tuleň. 🙂
Další zastávkou byli Hoffel Hot Tubs. Jde o uměle vytvořené bazénky, do kterých jsou přiváděny přírodní horké prameny. Úžasné. Vstup se sice platí, ale musím říct, že to stojí za to. Svléct se v 10°C chce trochu odvahu, ale tady jsou kromě toalet i převlékací místnosti, takže to jde. Nakonec je vám k dispozici i velice příjemná paní recepční, která vám s čímkoli poradí. Představte si to, je krásně slunečno, hovíte si v horké lázni, okolo příroda, kopce… prostě zážitek.
Zážitek byl také, když jsme projížděli tunelem a ona to vevnitř byla prostě jenom vydlabaná skála. Žádnej beton ani nic podobného. To vás prostě zarazí! 🙂
Jelikož jsme před sebou měli ještě strašně dlouhou cestu, vynechali jsme duny Vesturhorn a Djúpavogskörin, kde se údajně dá také vykoupat, a pokračovali jsme klikatou cestou podél pobřeží. Cesty jsou tu všeobecně užší než u nás a navíc k tomu docela špatně značené, tak je nejlepší jezdit podle navigace. Kolikrát dokonce chybí i středová čára, a to i na hlavní asfaltce Route 1. Se zavřenými silnicemi jsme se naštěstí nesetkali, jelikož jsme jeli v dobrou roční dobu. Bacha také na to, že od Hoffelu nebudete mít moc možností, kde natankovat, a tak je dobré myslet na to mít šťávu.
Ještě jsme zastavili pohladit krásné kobylky a cestu do města Egilsstaðir jsme se rozhodli zkrátit jakousi zkratkou, kde jsme pouze z dálky zahlédli vodopád Folaldafoss a pak už krosili x desítek kilometrů nezpevněným, bahnitým, prašným, písčitým a hlavně skalnatým terénem. Další s úžasných řidičských zážitků! A to jsem si už v Irsku myslela, že jsem zažila dost, nicméně Smaragdový ostrov je o trochu „civilizovanější“ co se silnic týče. Zde se nabízela krásná cesta, ovšem také docela nebezpečná, tím spíš, že si to tam ostatní auta krosí šílenou rychlostí. Celkově se na Islandu jezdí nějak rychle. A ano, to jsem byla já, ten neskutečně pomalý Duster dodržující povolenou rychlost. 🙂 Ostatní řidiči se moc nežinýrovali a to i vzhledem k astronomickým pokutám. Smí se tady jet 90 km/h, přitom díky kvalitě silnic je pocitová rychlost 130 km/h. A to si troufám říct, že jsem zkušený řidič!
Nakonec jsme ještě zahlédli jezero Lagarfljót, kde údajně sídlí nestvůra a zakotvili to v kempu, který byl sice fajn, ale země taková, že se do ní jen stěží dal zapíchnout kolík od stanu. Noc samotná už byla naštěstí o trochu teplejší.
