Pro cestovatele přírodou je nejtěžší zvládnout na Islandu jejich otvíračku. Končí totiž dřív, než se stihnete do města vrátit, a začíná dlouho poté, co z něj plánujete odjet. Stejné jsme to měli i ve městě Egilsstaðir.
Ačkoli jsme brzo vstali, měli sbaleno a mohli vyrazit na cestu, potřebovali jsme se ještě zásobit a před devátou ráno prostě není nikde otevřeno. Vlastně ani před desátou. Bónus otvírá až v 11, takže jsme zamířili do Netta, které nejspíš nebude nejlevnější, avšak otvírací doba je schůdnější. Čas do otvírací 10. hodiny jsme vyplnili návštěvou nedalekého vodopádu Fardagafoss, přičemž jsme stihli i lehce zmoknout.
Jak jsem říkala, že je super jezdit podle navigace, není tomu tak vždy. Jelikož jsme jako další cíl dali vodopád Dettifoss, navigace nás vedla k nejbližšímu bodu u něj, což sice bylo moc hezké, nicméně turistické trasy jsou na opačné straně. Najeli jsme tak asi 28 km po příšerné cestě, která se ke krásným zážitkům počítat nedá, a co hůř, museli jsme po té cestě jet i zpátky. Opravdu nedoporučuju navštívit vodopád z jeho pravého břehu. Objevíte se na kamenech a druhý vodopád navštívit nelze. Je ovšem pravda, že zahlédnete kamenité řečiště s kamenitými skálami a kamennou cestou. Také to je fascinující pohled. Turisticky přístupnější levý břeh je však dostupný po krásné asfaltce, a tak jsme si vodopád v celé své mohutnosti konečně mohli užít spolu s čedičem obklopeným Selfossem, kam jsme došli pěšky. Zde nám naštěstí i vyšlo počasí.
Naprosto jinou přírodu jsme viděli u kráteru Krafla-Viti (případně Stóra-Víti). Tam kameny vystřídal písek a byl, kam oko dohlédlo. Samotný kráter poutá svou nádhernou nebeskou modří a dalekým výhledem.
O pár desítek metrů vedle jsme navštívili ještě barevné lávové pole Leirhnjúkur, kde jsme však zvládli docela dost zmoknout (na Islandu člověk nikdy neví). Skutečně jsem si gratulovala za nápad jet v čočkách a ne v brýlích. Díky dešti bych nic neviděla.
Dalším bodem na seznamu byla geotermální oblast Hverir. Je charakteristická hlavně neustálým kouřem. Můžete se zde se po bublající zemi dokonce i projít, jen si člověk musí dát pozor, kam šlape. Obzvlášť, když je díky kouři zhoršená viditelnost. Příroda je tu fakt neskutečná!
Co jsem ještě nezmínila, byli všudypřítomné dodávky Happy campers. Pronajatých automobilů jsme potkávali stovky, přičemž nejoblíbenější je viditelně Dacia Duster (téměř každé třetí auto). Mezi všemi auty a dodávkami však vyčnívaly šedesátkově zdobené dodávky společnosti Happy campers, ve kterých se dalo i spát. Kdybychom o této možnosti věděli ještě před cestou… 😀 Každopádně zde na severu bylo evidentní, že oproti jižní části ostrova ubylo turistů.
U jeskyně Grjótagjá jsme se konečně setkali s kamarády z druhého auta. Museli jsme se však schovat do jeskyně, protože začalo hrozně lejt. Probrali jsme své zážitky, nastínili budoucnost a my vyrazili do kempu přímo u jezera Mývatn, oni pokračovali dál. Kemp byl trochu dražší (chápejte 400Kč/os místo 300Kč/os), ale příjemný. A stejně jako všude na Islandu, i tady byla voda cítit sírou. Studená lehce, teplá silně. Zároveň také zanechává na kůži jakýsi mastný film. Je to nezvyk. Už pár kilometrů před Mývatnem vás také začnou obtěžovat mušky a nepřejde to, dokud odsud neodjedete pryč. Sice neštípou, ale protivně lezou do obličeje a všude jinde. Nejhorší situace nastala druhý den, při vaření oběda. Prostě vám nedají pokoj a okolí na vás zděšeně kouká, jestli vzteky neublížíte také jim.
A pročže jsme v kempu vařili i oběd? Povedlo se nám totiž to, co se jen tak někomu nepovede. Ráno při zabouchnutí kufru auta se nám zlomil klíč. Ano, klíč od auta. A ano, byl to průser. Zlomený klíč prostě do zapalování nedáte, a tak nemůžete odjet. Zavolali jsme tedy do půjčovny, popsali problém a oni nám řekli, že náhradní klíč mají u sebe v Reykjavíku, takže jediná možnost je, že nám jej dovezou. Cesta přes celý ostrov + náhradní klíč = 60.000 Kč. 😮 Naštěstí se projevili jako kavalíři a dali nám 50% slevu. Jenže ono i třicet tisíc je jen tak za nic docela dost. Zjistili jsme, že v této půjčovně si sice platíme pojištění, jenže téměř nic nepokrývá. Vylomení dveří větrem, klíče, pneumatiky, podvozek… prostě vše, co se vám tak může stát. Horší je, že si nemyslím, že by to v jiné půjčovně bylo lepší. Čekali jsme tedy osm hodin na parkovišti v kempu, dovolili jsme se majitele, zda nás tam nechá, prošli jsme si miniaturní městečko Reykjahlíð, schovávali jsme se před muškami, nechali si uschnout stan, uvařili oběd a v 18:00 jsme zaplatili kartou, převzali klíč a vyrazili dál.
Ze dne mnoho nezbývalo, přesto jsme se rozhodli následovat náš plán. Pouze jsme z něj vypustili město Húsavík se svými výlety za velrybami a koupání v Ostakarið. Přejeli jsme k soutěsce Stóragjá, kterou jsme v rychlosti prošli a ne, skutečně jsme ji neprošli během celého dne, co jsme čekali na klíč, i když od nás byla asi 200 metrů. Prostě jsme si toho nějak nevšimli 😀
Kráter Hverfjall byl pak naprosto jiný než ty, které jsme viděli doposud, především tím, že na dně nebyla voda. Byl celý tvořen černými kameny a pískem. Ve skalním městečku Dimmuborgir jsme se bohužel neměli čas zdržet, a tak jsme pokračovali přes krásný vodopád Godafoss až k drnovým domkům Laufás, které však v době našeho příjezdu byly už zavřené. Za tmy jsme tedy dojeli na předem rezervovaný hostel v Akureyri. Po takovém stresovém dni jsme si ho zasloužili. A bylo opravdu o co stát. Levný a přitom luxus.
