Po roce bez cestování většího, než jsou cesty za rodinou na Moravu, jsme se rozhodli navštívit léčeného ve Františkových Lázních a návštěvu spojit s víkendovým výletem.
Vyjeli jsme v pátek ráno přímo do Karlových Varů. Cestou nás zaujaly opravy silnic, půlhodinové zdržení, pivovar Krušovice, nezvykle bytelné podjezdy, Petrohrad a nakonec i Andělská hora, která byla ze silnice nádherně vidět. Rozhodli jsme se pro okamžitou návštěvu a vystoupali na krásnou romantickou zříceninu i s ročním dítětem, které sice mělo co dělat, ale nijak si nestěžovalo. 🙂 Naopak jej fascinoval netradiční zážitek. Množství úžasných výhledů, slunečné počasí a minimum návštěvníků zlepšovalo už tak skvělý dojem. Naštěstí nám došlo, že s kočárkem se na zříceninu šplhat jaksi nedá, takže mrně vyrazilo po svých, případně po taťkových. 🙂
Díky aplikaci mapy.cz jsme si vždy dokázali najít cestu vhodnou přesně pro nás, stejně jako nejvhodnější parkoviště. V tomto ohledu se na Google Mapy moc spoléhat nedá. Ty se naopak více osvědčily v navigaci z bodu A do bodu B, takže můžu doporučit obě.
Karlovy Vary jsou co se týče parkování neúprosné. Parkoviště stojí 40 Kč za hodinu, přičemž 5 a více hodin je za 300 Kč. Kvůli tomu jsme si na ně vyhradili čtyři hodiny a doufali, že vše stihnem. Naštěstí se veškeré karlovarské zajímavosti nachází podél řeky Teplá, a tak jsme nic nemuseli vynechat. Zaparkovali jsme u Tržnice a naší první zastávkou byly Alžbětiny lázně. Přilehlým parkem jsme došli až k obelisku na třech koulích, vyfotili jsme se u data z květin, přešli řeku a kolem hotelu Thermal pokračovali k pramenu Svoboda. Jelikož město disponuje především horkými prameny, tento byl jediný, který jsme ochutnali a zklamání to bylo po hotelu Thermal už druhé. Nevím, jak hotel vypadá uvnitř, věřím, že mnohem lépe než zvenku. V nevzhledném černém kvádru bych slavný hotel hádala jen stěží.
Podél Mlýnské kolonády zdobí promenádu palmy a s bílými lavičkami tvoří krásnou odpočinkovou zónu. Samotná kolonáda však byla v době naší návštěvy v rekonstrukci. Krásnou Tržní a krytou Vřídelní kolonádu jsme si ale prohlédli, ačkoli samotné filmové Vřídlo bylo také za plentou. Dále jsme pokračovali Starou loukou ke Grandhotelu Pupp a cestou se kochali pohledem na říční vodotrysky, které nás sem tam pokropili. U Císařských lázní jsme změnili směr a vydali se zpět kolem Karlovarského městského divadla. Cestou jsme si dovolili ochutnat teplou oplatku, která se stala zklamáním č. 3. No alespoň víme, že si stačí koupit obyčejné balení výborných lázeňských oplatek a nemusíme si zbytečně připlácet za ohřev. Všechny tyto drobné nedostatky však vyváží a dokonce i převáží dojem z úchvatné procházky po prosluněné promenádě, kde na vás shlížejí vysoké barevné klasicistní domky ve dvou či třech řadách. Tento dojem ještě umocnila příjemná cesta k parkovišti širokou obchodní třídou T. G. Masaryka. Parkoviště jsme opouštěli po třech hodinách a na hotel v Kynšperku tedy vyrazili bez zbytečného spěchu.
Cesta kolem Sokolova dokazovala, že sousedovic tráva je vždy zelenější, a my se tak kochali pohledem na pohádkově zelené louky a lesy. Opravdu pastva pro oči. Nejspíš to však jsou golfová hřiště, jelikož o kus dál dostává flora opět běžnou sem tam nahnědlou barvu.
Během chvíle jsme dorazili do Chateau Kynšperk, ubytování, jež jsme si vyhlídli předem a které v mnoha ohledech příjemně překvapilo. Tak za prvé to je skvělá dostupnost z hlavní cesty, kdy si nenajedete ani kilometr navíc. Za druhé je to příjemnost a ochota personálu od recepční v hotelu i ve wellness, přes číšníky a servírky až k uklízečce. Za třetí to prostředí, přilehlý park, rybníček, zvířátka, vodotrysk. A za čtvrté samotný zámek, který fascinuje už tím, že byl vybudován z dáseříct ruiny. Vybavení pokoje bylo celkem normální, koupelna s volně stojící vanou ale měla zámecký styl. Nejvíce nám však v tu chvíli přišla vhod možnost využít zámeckého wellness, které zahrnovalo jeden dvojitý bazének se slanou vodou, dva druhy par, saunu a solnou jeskyni. Jelikož jsme s návštěvou wellness kvůli dítěti úplně nepočítali, přístup recepční nás přesvědčil, a my tak naplno využili necelé dvě hodiny do zavíračky, přičemž jsme díky minimu lidí ani nikoho nerušili. Po setmění jsme se ještě vydali na romantickou procházku nepatrně osvětleným parčíkem a tutéž cestu absolvovali znovu po rozednění, s mírnou záměnou nosítka za kočárek.
Po výborné snídani v přítomnosti milých hostů a snad ještě milejších pracovnic personálu jsme pokračovali s menší zajížďkou do města Aš do původního cíle naší dovolené, Františkových Lázní. Zde jsme nechali auto u vlakového nádraží a vyrazili na prohlídku města. Zastavili jsme se ještě pro pár věcí na pojišťovnou hrazeném ubytování, které je mírně řečeno zastaralé. Především mě zklamala nemožnost ohřát si kdekoli vodu pro malého. Nemají tam totiž ani konvičku na čaj.
První oficiální zastávkou byl pramen Solný, ke kterému jsme došli kolem hotelu Pawlik a aquaparku Aquaforum. A ten, stejně jako další pramen, Luční, nijak nezaujal mé chuťové buňky. Isabelinou promenádou jsme kolem nahých zadků došli až k trojpramenní Glauber III, Glauber IV a Nový Kostelní. Kostelní by se pít dal, Glaubeři byli na můj vkus však příliš slaní. Oproti tomu pramen František bych se nebála přivézt blízkým jako dárek, ačkoli má voda barvu zanesené řeky. Jeho účinky na posílení těla se hodí každému a chuť není nijak výrazná. Kousek odtud jsme pohladili sochu malého Františka a Národní třídou došli až k fontáně. To už jsme ale dostali hlad a následující hodinku strávili jen mírně předraženým obědem. Zde na nás opět čekalo překvapení v nemožnosti platit kartou. Dost jsme si na bezkontaktní platbu zvykli, nicméně jsme byli připravení i na to.
Druhá a ten den poslední návštěva Aquafora nás zavedla k Císařskému prameni, od nějž jsme prošli tunelem až do Císařských lázní a odtud poslušně zpátky ven. Tuto prohlídku jsme museli absolvovat na etapy, protože s kočárkem bychom se tam jaksi nevměstnali.
Pro tentokrát Františkovým Lázním odzvonilo a my se vydali ubytovat na hrad Vildštějn. Přijeli jsme tam těsně po páté hodině, a proto jsme taktak stihli navázat na již započatou, toho dne poslední prohlídku hradu, zatímco mimčo počkalo venku. Mezitím se výrazně ochladilo a sprchlo. Hrad disponuje krásně opraveným interiérem, který byl stejně jako předešlý zámek zbudován z rozpadliny. Zaujal mě především Královský sál, kde jsou vyvěšeny nádherné podobizny všech panovníků Českých zemí od Bořivoje I. až po TGM. V Románské kapli pak zaujme jedinečné vyobrazení Boha otce, Boha syna a Ducha svatého. Také tu jsou vystaveny ostatky ženy, kterou vlastní rodina zazdila do komína, aby nepřišli o rodinný majetek. Hrozný. V Muzeu hasičské techniky zase ohromí příběh českého hasiče, který zemřel při likvidování katastrofy 11. září 2001. Ještě nemohu nezmínit příjemnou paní průvodkyni, kovárnu a především vězení s vystavenými chudáky, nad jehož vchodem visí v kleci čarodějnice.
Pak už jsme se mohli jít ubytovat do místnosti, která ačkoli je součástí areálu, z jeho atmosféry postrádá naprosto vše. Pozitivně hodnotím akorát hlasitou hudbu hrající na prázdném nádvoří, která by někoho mohla rušit, mně však vyhovovala. K negativům pak řadím chybějící odpadkový koš v místnosti, rozlámaný rošt v jedné posteli a prasklou vaničku sprchového koutu, z něhož špatně odtékala voda. Přece jen však víte, že spíte na hradě, kde údajně straší, a tak každý noční zvuk dopodrobna analyzujete.
Živi a zdrávi jsme ráno po snídani a krátké procházce kolem rybníčku odjížděli zpět do Františkových Lázní, kde jsme podnikli poslední výpravu za prameny. Vyzbrojeni kelímky jsme nejprve ochutnali Štěpánku, poté Železnatý a nakonec Natálii a Žofii. Pramen Štěpánka mě velmi mile překvapil, dokázala bych si představit si ho nechat naordinovat. Můj manžel však tento názor nesdílí. Železnatý dobrý nebyl a předem vychvalovaný pramen Natálie byl v pohodě. Poslední koštovaný pramen Žofie však předčil naše očekávání a s chutí bych si jej kupovala i domů. Pak už naše kroky mířily přes obchod s oplatkami kolem Divadla Boženy Němcové k autu. Domluvili jsme se totiž, že navštívíme nedalekou přírodní rezervaci Soos. U vchodu jsme zaplatili vstupné a vydali se na asi 1,5 km dlouhou Naučnou stezku. Po dřevěné lávce jsme míjeli bahnité pláně, prameny, podmáčené louky a bublající jezírka. S hodně přivřenýma očima to připomínalo Island, ačkoli zde vyvěrající vody nejsou horké a nachází se tu množství stromů. Podobný byl však sirnatý odér, který byl cítit hlavně na začátku stezky. Zavítali jsme ještě do muzea zvířátek, kde bylo převážně ptactvo a do muzea dějin Země, které mě nadchlo modely pravěkých zvířat a spoustou zajímavých informací. Poté zbývalo se už jen rozloučit a vyrazit k domovu.
Poslední naší zastávkou, nepočítám-li cílené průjezdy městy Cheb, Kynšperk nad Ohří a Sokolov, byl hrad Loket. Naše počáteční obavy z návštěvy hradu s dítkem byly rozmetány ihned po koupi lístků. Hrad si totiž prochází každý sám. Mohli jsme tedy nerušeně nakouknout do všech zákoutí hradu, na všechny výstavy a uklidňovat mimčo popisem toho, co vidí. Dokonce jsme s ním vyšplhali až na nejvyšší věž. Svou první návštěvu hradu bravurně zvládl a my se mohli po hromadném focení na mostě vydat na definitivní cestu domů.
Edit: Druhý den po návratu se u nás projevil Covid-19. No, co na to říct? Jinak to byl celkem hezký výlet. Ale kde byl ten osudný moment přenosu nevíme a nikdy se nedozvíme.