S dvouletým dítětem jsme se rozhodli neriskovat aktivní dovolenou po památkách a radši se vyvalit u nejbližšího moře.
Jelikož jsme ale hledali ubytování na poslední chvíli, museli jsme být trpěliví a čekovat booking.com téměř denně, jestli se někde neuvolní dostatečně levné a přitom kvalitní ubytko pro tři. Tím třetím byla manželova sestra, se kterou jsme byli domluvení, že nám na dovče trochu vypomůže s malým, což jako učitelka v mateřské škole ráda udělala. Naštěstí nám štěstí přálo a rezervovali jsme si prostorný apartmán 2+2, který obsahoval manželskou postel a rozkládací pohovku. Dále v něm byla lehce vybavená kuchyňka s lednicí, sporákem, mikrovlnkou, rychlovarnou konvicí i kávovarem. Když jsme se informovali na možnost polopenze, byla dostupná za 22 € za den pro jednoho, což nám přišlo dost drahé, a tak jsme této možnosti nevyužili.
Pár dní před odjezdem se k naší výpravě přidal i manželův otec, který se stihl vrátit z dlouhé služební cesty, a jelikož jsme měli rezervovaný apartmán pro čtyři, nebyl to žádný problém.
Vyjeli jsme s plnou nádrží v půl deváté ráno ze severu jihomoravského kraje a přes Brno, Vídeň, Graz, Maribor a Lublaň dojeli až do Umagu. Zastávku jsme si dali jen jednu, asi hodinu a čtvrt od cíle. Pokud mohu doporučit, berte si s sebou alespoň pár půleur, kdyby jste si na benzínkách cestou chtěli odskočit. Většinou jsou toalety placené. Jinak cesta byla krásná, obzvlášť za Vídní a ve Slovinsku byly krásně zelené kopečky. Dálniční známky jsme koupili za Mikulovem ve žlutém domku Route B7, kde je k dostání známka rakouská (10denní) i slovinská (7denní). A moje švagrová by ještě určitě doporučila nesedět sedm hodin vzadu na prostředním (ne)sedadle. 😀 Chudák.
Umag leží téměř za hranicemi, a tak nám trvalo asi jen 15 minut dostat se od překročení hranic k resortu. Domluvit se tam ale bylo skutečně zajímavé, jelikož ačkoli jsme na recepčního mluvili anglicky, odpovídal nám německy. Neříkal složité věci, a tak jsem mu celkem rozuměla, můj manžel však ne, a proto jsem pochopila, že se nejspíš konečně trochu zúročilo mé mnohaleté školní němčinování – učení němčiny. Obdrželi jsme mapičku areálu a dvě kartičky fungující jak ke dveřím apartmánu, tak k vjezdové bráně a mohli jsme se jít ubytovat.
Apartmán na první pohled splňoval přesně to, co sliboval. V první chvíli jsme ale pouze hodili na zem bágly a samozřejmě zamířili asi pětiminutovou chůzí krásným lesoparkem přímo k moři. Bylo už asi sedm hodin večer, a tak u moře nikdo nebyl a my si mohli vychutnat krásný západ slunce. Zbytek večera zabralo vybalování a zabydlování. K večeři a následné snídani jsme využili své nesnězené zásoby z cesty, přičemž nakoupit jsme vyrazili hned druhý den dopoledne.
Z umagské nabídky supermarketů jsme si vybrali Lidl a neudělali jsme chybu. Jen jsme byli překvapení, že tu měli téměř od všeho větší balení, než seženete v Česku. Těstoviny prodávali po kilech, šunky po 200 gramech, párky byly velké jako na hotdogy. Ceny se pohybovaly naprosto stejně jako u nás, což bylo fajn. Nakoupili jsme mražené pizzy, párky, hamburgery do mikrovlnky, těstoviny, boloňskou omáčku, špagety, bazalkové pesto, müsli, mléko, pečivo, šunku, sýr, vejce, banány, ovocné kapsičky pro malého a několik základních surovin jako sůl, pepř, cukr, kečup a výběr chorvatských piv. Jelikož apartmán nedisponoval ani jarem a houbičkou, museli jsme pořídit i to.
Celkově vybavení kuchyně bylo značně omezené. Nebylo zde struhadlo, škrabka ani obyčejný ostrý nůž. Přesto člověk dokázal vyjít s tím, co našel. Zhruba talíře, misky, příbory, hrnky, skleničky, hrnce, pánvička, mísa, cedník prkénko, vařečka, obracečka a zubatý nůž na pečivo.
Ačkoli byla stále sezóna, a to poslední srpnový týden, počasí hlásili spíše podzimní. Jak jsme ale zjistili, neznamená to totéž, co v Česku. Během našeho pobytu bylo kolem 25 °C, přičemž strašně záleží na slunci. Pokud svítí, je takové teplo, že se můžete opalovat. Zaleze-li však za mraky, po chvilce se musíte obléct, protože je fakt chladno. Nakonec jsme zhodnotili, že toto počasí je vlastně příjemnější než letní vedra. Jen to moře by mohlo být trochu teplejší, jelikož vlézt tam byla každý den docela výzva. 23 °C už není moc komfortní teplota vody.
Naše dny byly víceméně podobné. Dopoledne u moře, vrátit se na oběd, odpoledne opět u moře a večer vyzkoušet chorvatské pivko. Osobně musím říct, že co se chuti týče, Karlovačko jednoznačně vyhrává. Istarsko, Ožujsko a Osječko jsou pak v těsném závěsu.
Jeden den bylo zataženo s občasným poprcháváním, a tak jsme se vydali na procházku kolem pobřeží, kde vznikly nádherné fotky. Kdyby bylo navíc hezky, mohly být ještě lepší. Když je ale hezky, zůstaneme samozřejmě raději u moře. 😀 No začarovaný kruh, co vám budu povídat.
Jedno odpoledne jsme se podívali podél pobřeží i na druhou stranu a nakonec jsme zhodnotili, že v okruhu docházkové vzdálenosti jsme na nejlepší pláži. Naše pláž byla totiž oblázková, obestavěná betonem a nikde nebylo vidět ostré korálové útesy. S dvouletým dítětem je to skvělá lokalita. Malý házel kamínky do vody, vozil je na autíčku, házel míček do kruhu a na betonu hrál fotbal. Ta poslední věc vlastně není úplně ideální, dvakrát denně měl rozražená kolena. 🙂 A jednou si dokonce rozrazil ret, když přelétl přes řídítka odrážedla. Do vody se však malému kvůli studené vodě moc nechtělo.
Kam se naopak hrnul byl nedaleký bazén, ke kterému jsme se jednou vypravili. Vlastně se jednalo o dva. Jeden spíše pro dospělé a druhý pro děti. Zde jsme však byli poprvé a naposledy. Voda v bazénu byla totiž neskutečně studená, a tak jsme si další návštěvu odpustili.
Kromě bazénu se v areálu dalo navštívit dětské hřiště, fast food, bar s jevištěm, kde večer probíhaly různé akce, stánek s nezbytnostmi k vodě, jídelna a menší obchod, ve kterém jsme nebyli. Hlavním důvodem byl nedostatek kun, které jsme si nevyměnili. Bohužel v areálu nikde nebrali karty, a tak jsme se jednou vypravili do Umagu k bankomatu, abychom si alespoň jednou mohli dát jídlo z restaurace. Bankomat bez poplatku jsme ale bohužel nenašli, objeli jsme asi čtyři, a proto jsme museli vybrat s poplatkem 100 Kč za výběr.
Rozhodnutí padlo na fast food a my si vychutnali výborný cheeseburger s hranolkami za asi 150 Kč a čepované Ožujsko za 80 Kč. Zbývající kuny jsme využili na zaplacení asi osmikilometrové cesty turistickým vláčkem podél pobřeží skrz resorty až do přístavu v Umagu. Půlhodinovou jízdu si samozřejmě nejvíc užil náš chlapeček a my návštěvu města využili k okouknutí promenády s nejrůznějšími stánky. Letos nejvíc frčí míček na gumičce a bublinková hra, která byla k dostání naprosto všude. Švagrová mi prozradila, že hra je hitem i v ČR.
V centru města jsme se ještě vyfotili u písmen UMAGO, poslali pohled a znenadání objevili bankomat bez poplatku. Jednalo se o Istarskou kreditnou banku. Pak už jsme zamířili zpět k vláčku, opět zaplatili 30 kun za osobu a užili si jízdu podruhé.
Co mě na pobytu příjemně překvapilo, bylo, že vůbec nebyly narvané pláže. Buď se lidé rozprostřeli po areálu, nebo už bylo po sezóně. Je pravda, že kdybych tam bydlela, do vody bych asi chodila jen ve vedrech.
A druhou překvapivou věcí bylo, že asi polovina lidí zde byli Němci. Dalo se to poznat podle SPZ na autech. Čechů zde bylo také dost, ale Němci dalece převládali. Není proto divu, že i uklízečka na nás mluvila německy. Potkávala jsem ji téměř každý den, když jsem vařila oběd. Vždy nabídla čisté ručníky, pytlík do koše a toaletní papír. V případě naší nepřítomnosti vše zařídila sama a dokonce i vytřela.
Z vybavení apartmánu jsme „překvapivě“ téměř nevyužili klimatizaci a televizi, respektive hudební programy jsem si pouštěla pouze k vaření, jelikož jinak jsme se v apartmánu téměř nezdržovali. Večerní sedánky se odehrávaly pouze na terase, abychom nebudili malého.
Z našeho vybavení jsme rozhodně využili nově koupenou kempingovou deku z Decathlonu. Bylo to mnohem lepší, než si lehat na ručník. Ale nejvíc jsme si gratulovali za nápad pořídit si boty do vody. Na oblázkové pláži by se totiž bez nich nedalo vydržet. Co jsme naopak nevyužili vůbec, byly plavecké brýle. Potapěčské by určitě posloužily lépe.
Z osobní zkušenosti ještě doporučím vzít si sebou žlučové mýdlo. Já jsem ho totiž využila, když jsem drhla krvavé skvrny z bílých šatů poté, co jsme malému ošetřili bolavý ret. Hojilo se to tam ale skvěle, jen druhý den ještě nechtěl moc jíst, jak to bylo citlivé. Musím však také vyzdvihnout jednoho staršího chorvatského číšníka. Jelikož se to stalo v blízkosti baru, okamžitě se u nás objevil s kelímkem plným ledu a ubrousky a stále se německy ptal, jestli je vše OK. Naštěstí zuby zůstaly všechny na svých místech.
Na konci pobytu jsme se ještě společně vyfotili u moře, naposledy vykoupali v moři a po obědě jsme mohli zamířit směrem k domovu. Cestou jsme ještě uvažovali, zda se nezastavíme v Ptuji nebo Pojstojnských či Škocjanských jamách, které jsou vskutku nádherné, ale rozhodli jsme se, že máme zážitků až dost, a pokračovali rovnou domů.
P.S. Covid testy jsme si museli udělat před cestou a po návratu domů.
