Jelikož se nám loňský výlet do Maďarska osvědčil, vydali jsme se tam podruhé. Doufali jsme, že z důvodu chladnějšího počasí vyrazíme také na výlety kolem Balatonu. Bohužel nám to opět nevyšlo a raději jsme odpočívali a užívali si výhod hotelu celých pět dní.
Vyrazili jsme v pátek dopoledne rovnou z Prahy. Malinko nás zdržely nevolnosti našeho juniora, ale nic vážného a jelo se dál. Poslední zastávku jsme učinili hodinu před cílem. Pamatuju si z Maďarska hlavně polorozpadlé domky na vesnicích. I letos jsem se na ně dívala, ovšem zdály se mi z větší části opravené. Ne v novém stylu, ale také už ne s opadanou omítkou a rozpadlé. Také mě zaujaly fialové louky na několika místech. Nevím, co to bylo. Možná jetel nebo chrpa. Poslední půlhodina do Hévízu je ale strašná. Cesta je sice dostatečně široká, jenže hrbolatá, nakloněná a zvedá žaludek. K hotelu jsme dorazili po šesti hodinách a po převlečení na pokoji, opět ve třetím patře, vyrazili rovnou do bazénu. Téměř nic se zde nezměnilo, pouze venkovní dětské brouzdaliště bylo zavřené. Lidí tu ovšem bylo znatelně méně než v červenci. Stále z 80 % důchodci, což je spíš dobře.
Po příjezdu nás také překvapilo teplo, jaké v Maďarsku je. Téměř jako v červenci u nás. Dokonce jsme se i opálili, a to jsme ve venkovním bazénu netrávili mnoho času. Některý den i pršelo, a tehdy bylo nad vodou docela chladno. Dlouhé kalhoty a mikiny jsme však za celý týden nepotřebovali.
Co nás také překvapilo, bylo, že na pokoji byla místo dětské cestovní postýlky připravena regulérní přistýlka. Naše dítě ale v noci cestuje po celé posteli sem a tam, tak jsme přistýlku přirazili k manželské posteli a synáček spal uprostřed. Stejně jsem ho několikrát v noci šoupala na správné místo buď z mých nohou, nebo dál ode mě, jelikož by mě skoro shodil z postele. 😀 V necelých 2 letech připravili postýlku, v necelých 3 letech přistýlku a dokonce i dětský župánek, ve kterým byl strašně rozkošný. Tyto rozdíly nás zaujaly.
Když už jsme u těch rozdílů, posledně jsme vůbec nepochopili, k čemu je u dětského bazénku černé dělo, které nefungovalo. Ono ale fungovalo, jen nebylo zapnuté. Jednou si pán od Service všiml, jak si to dělo prohlížíme, a zeptal se, zda to chceme zapnout. Souhlasili jsme. Z děla pak začala stříkat voda, asi na pět minut. Poté se spustila voda do dvou kuželovitých nádob, které se po naplnění převrhly a vylily se. To trvalo asi dalších 5 minut, po kterých následovala pětiminutová pauza a kolotoč začal od znova. Následující dny jsme číhali na zaměstnance, aby nám to opět zapnul.
Letos jsme i plně využili ždímačku na plavky, která plavky vyždímá tak, že jsou téměř suché, a přes oběd a šlofík stihnou uschnout na odpolední bazénovou akci. Bohužel se tam nemohou dávat kostice, takže já stejně musela plavky střídat. Stejný problém jsme ale měli se županem, ve kterém jsme od bazénu chodili na pokoj. Mokré plavky jej zamokřily a ten bohužel dost dobře po celou dobu našeho pobytu neuschnul. To by chtělo ještě nějak vychytat.
Jídla byla stejně skvělá jako loni, ochutnali jsme například ty nejjemnější dukátové buchtičky s vanilkovým krémem. Naprosto vyvážené a ne přehnaně sladké. Výborné. K snídani byly vždy vejce na nespočet způsobů – míchaná, volská, vařená, v pomazánce nebo i chléb obalený ve vejci. Dále párečky, slanina, marmelády, ovesná a krupicová kaše, šunky, sýry… K obědu brambory na různé způsoby, ryby, různé řízky, plátky, obden těstoviny, knedlíky… A ke všemu samozřejmě ovoce, zelenina, saláty, dezerty, zmrzliny a nápoje. Místo melounu letos byly kompotované třešně a jablka. Banány bohužel rychle mizely, ale náš chlapeček miloval po každém jídle zmrzlinu. Jediné, co bych jim vytkla, je, že letos nebyly volně k dispozici standardní, ikeácké bílé dětské jídelní židličky. Stačilo ale o ni požádat personál a jednu barevnou odněkud přinesli. Jenže byla fakt malá. No, příště už jsme malého nechali sedět na normální židli.
Několikrát jsme také rádi zavítali do krámku se vším možným. Slovensky mluvící paní majitelka nás hned poznala a příjemně jsme si popovídali. Také jsme si zde nakoupili, a to skutečně za lidové ceny. Například šaty jsem si pořídila za 13000 HUF, plyšáka za 4000 HUF a plavecké brýle pro juniora za 2000 HUF. Naštěstí se tu dá platit kartou, jinak by z nákupů nebylo nic.
Celý pobyt jsme strávili v bazénech, pouze v pondělí dopoledne jsme se vydali do dětské herny. Vybavením není nic převratného, ale na zabavení na pár dní postačí. Syna zaujalo kuličkové bludiště, otáčivé pexeso a létající talíř. Bavilo ho také napouštět si vodu do kelímku z barelu. Nad herničkou se nachází ještě posilovna s rozkládacím ping pongovým stolem, kam jsme zamířili až ve středu dopoledne těsně před odjezdem. Vyklidit pokoj jsme museli do 11:00, takže bylo spousta času se dojít nasnídat, sbalit nebo si jít zahrát pinec.
Cestou domů jsme se hecli a zamířili jsme na prohlídku nedalekého hradu Sümeg, který jsme už několikrát míjeli. Po zaparkování na neplaceném parkovišti stačí vyjít po celkem strmé, ale příjemné cestičce k bráně hradu. Ten si lze po zaplacení vstupného 1200 HUF na osobu projít. Nazvala bych to zachovalou zříceninou, kterou se prochází jako bludištěm. Je to tam moc hezké a na travnatém nádvoří musí být skvělé akce.
Před opuštěním Maďarska nám přišlo vtipné, že cena benzínu je na pohled stejná jako v ČR – 479,9 HUF. Pro zajímavost jsme si to přepočetli a zjistili jsme, že litr stojí pouze 31 Kč. Dotankovali jsme tedy plnou nádrž a vyrazili. Příjezd na Slovensko jsme poznali především tak, že jsme z dálnice viděli domy a civilizaci. V Maďarsku jsme jeli převážně mezi poli, loukami a lesy. A míjeli jsme pouze kamiony. V Česku naopak doprava mnohonásobně zhoustla.
