Po 9 měsících od narození našeho druhého kulíška jsme se konečně rozhodli vyrazit na dovolenou.
Protože začal sedět a nemuseli jsme ho pořád jenom nosit, mysleli jsme si, že to pro nás bude jednodušší. Vybrali jsme si první červencový týden a jako většina využili dvou státních svátků. Sbalili jsme jen to nejnutnější na čtyři dny a po snídani vyrazili s tolika batohy, jako bychom se stěhovali. Oběd jsme naplánovali tak, že se cestou zastavíme v Burger Kingu. Díky tomu, že děti spaly, mohl tam manžel skočit a jelo se hned dál. Bohužel spaly ještě hodinu, a protože jsme je nechtěli budit šustěním pytlíků, jedli jsme to studené.
Nás ale taková drobnost nemůže rozhodit, protože nás čekají Krkonoše – příroda, lesy a výlet na nejvyšší horu České republiky.
Po druhé hodině odpolední jsme dorazili do hotelu Horizont, donesli na pokoj zavazadla a na naléhání staršího syna jsme šli rovnou vyzkoušet hotelový bazén. Nahodili jsme plavky, župany a rukávky a vyrazili do prvního patra, přičemž vchod a recepce je ve třetím. Krkonoše – hory, strmý kopec, na kterém hotel stojí – chápeme se. Trochu mě zarazilo, že výtahy jsou pouze od recepce nahoru k pokojům. O patro či dvě níž do jídelny a wellnesska se jde po schodech. Ale co už, s kočárkem bych do bazénu stejně nejela. No, na ty snídaně bych výtah ocenila.
Vraťme se ale k bazénu. U recepce wellnesska jsme vynechali zapůjčení ručníků, rozdělili se na muže a ženy, prošli šatnami, hodili rychlou sprchu a ocitli se na vrcholu točitých úzkých strmých schodů. Sejít to s dítětem v náručí a mokrými pantoflemi byla celkem výzva. Podařilo se. Překvapilo nás, že v bazénu téměř nikdo nebyl. Děti nahodily nafukovací pomůcky a vrhly se s nadšením do vody. Mladší plácal radostí ručičkama v kruhu, starší plaval sem a tam, seč mu síly stačily. Plavecký bazén je celkem velký, na jedné straně má protiproud a uprostřed co chvíli bublají bublinky. Zaplaval si nakonec pouze náš starší syn, jelikož já s manželem jsme hlavně hlídali, drželi, chytali a lovili děti. Na chvilku jsme vyzkoušeli ještě vířivku, ale jelikož ani jedno dítě nevydrží v klidu déle než 5 vteřin, brzy jsme to vzdali. Potkali jsme ještě příjemného, povídavého plavčíka, který nám řekl, že vodu v bazénu zvedli kvůli dětem na 29°C a vířivka víří 36stupňovou vodu. Plavčíka jsme potkali během pobytu ještě jednou, ale tentokrát jeho výmluvnost už nepůsobila tak příjemně jako při prvním setkání. Do rodinného albíčka jsme se ve vodě vyfotili a rozhodli se prozkoumat okolí hotelu.
Chvilku jsme poseděli u hotelového dětského hřiště a pak pokračovali na městské hřiště hned vedle. Při té příležitosti jsme se stavili v Útulně pro samolepku. Ú2lna je totiž součástí turistické hry Po stopách Peciho připravené speciálně hotelem Horizont. O hře nám řekli na recepci. Jde o sbírání samolepek do pasu, který nám předali při check-inu. Celkově je v Peci pod Sněžkou devět zastávek, kde lze samolepky získat a na konci pobytu děti obdrží cenu podle toho, kolik jich nasbíraly. Naše děti jsou ale ještě malé a měli jsme už naplánovaný svůj program, proto jsme se za získáváním samolepek nehnali.
V podvečer jsme se stavili také v hotelové herničce, kde si kluci chvilku pohráli s deskami na zdi, a pak sledovali minidiskotéku vedenou animátorkami. Starší se odmítl jakkoli zúčastnit a jen sledoval nacvičené tance, zato mladší si nechal mávat rukama do rytmu, jak se mi chtělo. Jestli mají v hotelu animační program jsme nezjišťovali, takže nás to docela překvapilo. A musím říct, že mile. Příště už víme na co se zaměřit. Po večeři z vlastních zásob jsme ulehli a nabírali síly na hlavní výlet.
Na snídani formou švédských stolů, kam jsme museli kočárek snést po schodech, jsme se zeptali číšníka, jestli je normální, že je hotel téměř prázdný. Odpověděl, že ano, protože se změnil trend objednávání dovolených a všichni čekají na krásné počasí, přičemž objednávají na poslední chvíli. Od středy se tedy očekával nával.
Vrátili jsme se na pokoj pro již sbalené baťůžky s občerstvením a teplejším oblečením, nacpali to pod kočárek a vyrazili směr lanovka. Z parkoviště vede k lanovce naučná stezka s herními prvky, ale my bohužel syna hrát nenechali, protože jsme tam chtěli být co nejdřív. Cestou jsme ještě ověřovali, jestli nám náhodou nezprovoznili druhou část lanovky. Bohužel. Psychicky jsme se tedy připravovali na 2,5kilometrový výšlap, se kterým jsme původně nepočítali. Však mít to zadarmo by nás určitě ani nebavilo. 😀
Před budovou lanovky jsou ještě tři prolézačky pro různé věkové kategorie. Tady už jsme syna chvilku nechali, a také na tabuli zjistili, že na Sněžce je 8°C a horní lanovka nejede kvůli větru o rychlosti 72 km/h. Překvapilo a potěšilo nás, že u vstupu není žádná fronta. Pokladník nás ujistil, že skutečně neví, kdy se lanovka zprovozní, může to být zítra, pozítří i za týden, a tak jsme si u něj s povzdechem uschovali kočárek, mimčo jsem si připnula do nosítka a nastoupili jsme. Oba kluky jízda neskutečně bavila, i když se starší trošku bál, obzvlášť když to u každého sloupu trochu škubne.
Vystoupili jsme v 9:40, nahodili bundy a čepice a vyrazili tam, kam šli ostatní. Po chvilce jsme zase čepice sundávali, protože první část cesty vede lehce kopcovitým terénem a člověk se při chůzi zapotí dostatečně. Potkávali jsme jen málo lidí, děti téměř žádné a počasí bylo velmi příjemné.
Jakmile jsme se ocitli před posledním úsekem cesty, a sice strmým stoupáním, miminko v nosítku usnulo, takže jsem se mohla soustředit pouze na výstup. Čím výše jsme byli, tím pomaleji to šlo. Tedy mně. Syn s manželem to zvládali docela v pohodě, pouze na začátku cesty chlapec trousil poznámky, že nikam nechce. Jak se blížilo poledne, k výstupu se přidávalo více a více lidí. Samotný konec výstupu se zdál nekonečný.
Vrchol jsme zdolali v 11:40. Neměla jsem sice myšlenky kontrolovat hodinky, ale naštěstí dnešní mobily zvládají zaznamenávat čas u fotek, tak mám přehled. Na to, že jsme často zastavovali kvůli focení, to jde.
Shora byly nádherné výhledy na okolní krajinu. Viditelnost byla dobrá, jenže my se nahoře moc nekochali, protože tam strašně foukal studený vítr. A oběma dětem to vadilo. Nám samozřejmě taky, i když mě bylo možná trochu víc nepříjemné chodit po ostrých kamenech v barefootkách, které jsem si velice inteligentně na túru vzala. V původním plánu bylo zalézt tam do nějaké restaurace a dát si oběd, jenže jsme zjistili, že tam nic takového není. Teda cosi lze sehnat v Poštovně, ve které ale není k hnutí, a tak jsem koupila jen pohled a rychle pryč.
Viděla jsem ještě směrovku k bistru, ale jelikož byl vrchol hory plný lidí a o kapacitě bistra jsem neměla velké iluze, navíc byly děti mírně řečeno neklidné, nezkoumali jsme to blíž a raději jsme hledali nejbližší úkryt před větrem. Nahoře je jen minimum možností, kam se schovat. Jeden výklenek u jakési stavby byl plný lidí, v Poštovně bylo narváno, a tak jsme zalezli do malé kapličky, kde kluci alespoň na chvilku přestali řvát.
Miminko jsme napapali, staršího jsme přioblíkli a ve 12:30 se vydali na cestu zpět. Ačkoli na síly byla cesta dolu snazší, s dítětem v nosítku bylo obtížnější vidět si pod nohy. Nerovné kamenité schody jsem scházela opatrně bokem. Druhý, třetí a čtvrtý den dovolené mi lýtka děkovaly.
Cestou dolů jsme potkávali množství lidí jdoucí oběma směry i s dětmi. Ty nejmenší se nosily na zádech. Naše dítko opět usnulo. To druhé už bylo se silami v koncích, až v jednu chvíli i ztratilo botu. Manžel jej chvílemi poponášel a ke konci dokonce na chvilku usnulo v náručí. K lanovce jsme dorazili ve 14:00 a cesta dolů opět obě děti nadchla.
K obědu jsme si dali pizzu v bistru vedle lanovky, kde nikdo nebyl. Zdálo se mi, že snad všichni nahoru i dolů chodí pěšky. Náš chlapec si před cestou na hotel ještě prolezl prolézačku. Herní prvky u naučné stezky cestou k hotelu jsem tentokrát dovolit chtěla, ale byla jsem unavená a těšila jsem se, až si v hotelu sednu či lehnu. Naštěstí je tentokrát nevyžadoval, protože měl za odměnu slíbenou bobovou dráhu. Nevím, kde ty síly vzal, ale až k bobovce běžel. Mimčo, tentokrát už v kočárku, ale bylo neposedné. Asi mu chyběl pohyb.
Na boby vzal klučík nejdřív taťku, pak mamku a konečně jsme dorazili do hotelu, kde zalezl do herničky a s animátorkama si kreslil, hlídán taťkou. Já se šla dát do pucu na pokoj, zatímco mimčo po chvilce hraní usnulo. To převýšení dělá se spánkem divy. A s kůží taky, zjistila jsem, že má malinkej trošku spálenou tvářičku od sluníčka. Asi nebyl v nosítku zachumlán tolik, jak jsem si myslela. Nakonec jsme se všichni sešli na minidiskotéce. Tentokrát se přidal i náš klučík a strašně ho to bavilo.
V úterý jsme si dali pozdní snídani a navštívili Stezku korunami stromů. Procházka je to milá, plná zajímavostí o lese, které jsme neocenili.
I pro lidi, kteří mají za sebou výšlap na horu a bolí je nohy ze všech stran, protože nejsou zvyklí, je to fajn a nenáročné. Super je celková bezbariérovost a že se ta spousta lidí jaksi rozptýlí, takže se to nezdá přelidněné.
Nahoře trochu fouká, ale to vadí pouze těm, kdo se snaží vyfotit. Jako my. Jinak výhled na okolní kopce je uklidňující. Samozřejmě jen v případě, že s sebou nemáte děti, které krotíte a chytáte. Cestu tobogánem jsme nevyužili, protože manžel se strašně bál.
Druhou část dne jsme strávili v Emilově lesním světě, což je dětské hřiště přímo na konci stezky. Syn si tam našel mladší kamarádku, kterou pak ochraňoval na prolézačkách. To bylo supersladké. V přilehlé restauraci jsme také poobědvali. Kamarádka syna nakonec i doprovodila k autu.
Cestou zpět do hotelu jsme se zastavili v penzionu Marienka, který patří mezi zastávky, kde se sbíraly samolepky. Penzion je moc krásný, voněl typickou dřevěnou roubenkou a přivítal nás strašně moc milý pán, který kromě samolepky malého obdaroval i nanukem. Oba jsme byli nadšení. Zbytek večera strávil malý zase u animátorek, přičemž dnešní minidisko bylo venku na terase i s maskotem Pecim. To bylo zpestření pro všechny. Poté pro děti následovalo v herničce kino.
diskotéka s pecim na terase 193315 200420
Spaní v jednom pokoji je pro rodiny s takhle malými dětmi trošku oříšek, protože sotva uspíte jednoho, vrátí se z herny druhý a prvního vzbudí. Ráno je to naopak. Malý vzbudí staršího včetně všech ostatních. Spoiler alert, starší syn spánkový deficit doháněl ještě následující týden.
Středa byla ve znamení odpočinku, jelikož hlásili déšť. Naplánovali jsme si nevzdalovat se od hotelu a po synově ranní rozcvičce v herničce jsme zamířili do Relaxparku. Nejprve jsme se na naléhání syna svezli na bobové dráze a poté nás čekal dětský park Lemurie.
Není to kdovíjak rozlehlý park, ve skutečnosti je prťavý, ale strávit se tam dá klidně celý den. Místo vstupenky dostanou děti pásek na ruku a mohou tedy areál opustit a pak se do něj vrátit. Je to takto nejspíš z toho důvodu, že v parku není občerstvení. Další velké plus je, že na rozdíl od ostatních parků zde rodiče neplatí vstup. Proč by taky měli? Atrakce jsou hlavně pro děti. Na výběr tu mají trampolíny, nafukovací hrad, prolézačky, jízdu na kladce nebo tři obří skluzavky, na kterých se jezdí po koberečkách. Skluzavky mají různé obtížnosti, přičemž prostřední bych nenazvala skluzavkou, ale volným pádem. Manžel ji se synem zkusil a syn se vyděsil až poté, co manžel křičel strachy při cestě dolů. Ostatní návštěvníci parku tak měli o zábavu postaráno.
Náš malej se pak opět s někým skamarádil a strávili spolu několik hodin až do doby, kdy začalo docela vydatně pršet. Tehdy jsme sbalili svých pět švestek a odporoučeli se zpět do hotelu. Sprchlo během odpoledne ještě několikrát. To už nám ale nevadilo, moji velcí kluci totiž vyrazili společně do vířivky, zatímco já se na pokoji věnovala prvním pokusům o stoj našeho miminka. Kluci se vrátili značně rozmrzelí, protože chlapec zlobil a taťka si spíš představoval odpočinek. Chlapce jsme tedy odvedli k animátorkám, kde měli zrovna na programu vyrábět pizzu, a taťka si šel konečně SÁM zaplavat. Já s mimčem jsme pokračovali ve stoupání, přebalování, krmení, procházkách v nosítku po hotelu, až jsem si při jedné takové procházce objednala na večer masáž. A tak po necelých dvou hodinách taťku v odpočinku vystřídala mamka. Nejdřív jsem si na 20 minut zaplavala, pak 10 minut odpočala ve vířivce a nakonec si užila vytouženou masáž. Musím říct, že bolest lýtek z pondělního výšlapu pak definitivně přešla. Manžel mezitím uspal mladšího a staršímu se věnoval v herně. Animátorky měli pauzu.
Večeři jsme si dali v hotelové restauraci. Ceny teda byly skutečně vysokohorské, ale kuřecí prso supreme na hráškovém pyré s grilovanou zeleninou, které jsme si vybrali, bylo opravdu výtečné. Dítě navíc dostalo k dispozici pastelky a omalovánky s Pecim. Problémem se v tu chvíli stala pouze starost o dítě mladší. To totiž neváhalo výskat na celou restauraci. No nakonec jsme se nějak střídavě najedli a pokračovali na minidiskotéku a kino.
Další den nás čekal zábavní park Baldův svět. Máme rádi Mirákulum, tak jsme fandili i tomuto. A nebylo to tam vůbec zlé. Strávili jsme tam celý den, a to jsme si zapomněli přibalit piknikovou deku. Hned u vstupu je menší vodní hřiště, kde děti spouštějí a zase zvedají stavidla, a tím mění tok potůčku. Jsou tam i mlýnská kola nebo malá jezírka. Malého jsme odtud snad hodinu nemohli dostat.
S miminkem jsme se zatím zhoupli na houpačce a posvačili. Na lanovku jsme synka nepustili, ale pokračovali jsme nahoru. V kopci syn sjel polovinu dráhy tubingu, ale nebylo to ještě pro něj, a tak jsme pokračovali na kopec. Nejdřív si zde syn zaskákal na nafukovacím polštáři, pak další hodinu prolézal třípatrové 3D bludiště, kde se nakonec dolu vždy sklouznul tobogánem.
Do bazénku se ochladit nešel, protože voda byla vskutku studená, ale na další dvě hodiny se zastavil ve vodním světě, kde opět stavěl hráze a určoval směr vody. My jsme si dali točeného ochuceného Birella, ukázali miminku holandské kozičky a čekali, až to chlapce přestane bavit. Nedočkali jsme se. Nakonec jsme ho odtamtud dostali s vidinou animací v hotelu. Nestihli jsme ani vyzkoušet přírodní bludiště, síťové atrakce, trampolíny, maxi člověče nezlob se či jakoukoli naučnou stezku. Výhled je tu ale skutečně bezvadný.
Tentokrát nás večeře v hotelové restauraci tolik nenadchla. Mé špagety carbonara byly moc dobré, ale ničím výjimečné a manžel totéž říkal o smaženém řízku z vepřové krkovice.
Minidiskotéka a rozcvička se už staly samozřejmostí, stejně jako snídání na etapy. Malinkému se totiž v jídelně nelíbilo a chtěl dělat cokoli, jen ne být potichu a v klidu sedět v kočárku. Nám snídaně vyhovovaly, výběr byl skvělý a chuťově to bylo normální, průměrné. Volbu ubytování hodnotím jako dobrou. Široko daleko nejvyšší hotel, který ční nad celou Pec, mohu jedině doporučit. Personál byl příjemný, vstřícný a ochotný. Každý den nám na recepci v mikrovlnce ohřáli příkrmy pro miminko. Hotel působil čistě, i když ne úplně nově.
Dovolím si ještě jednou zmínit výtah. Tentokrát jeho velikost. Když jsme složili rukovítko kočárku, nějak jsme ho tam natlačili. Ale my už jsme měli co dělat, abychom se tam vešli. A poslední výtka k výtahu se týká brzkého zavírání. On sice pochopí, že nastupuje jeden člověk, ale další přivře. Zajímavá zkušenost. Velice kladně hodnotím animace a velikost pokoje, kde byla přichystaná přistýlka pro dítě a postýlka pro miminko. Na všech hotelových toaletách byly k dispozici prkénka a stoličky pro děti. Někdy během pobytu jsme si na všudypřítomných cedulích všimli, že při ubytování na pět a více nocí dávají jednu noc zdarma. My měli objednané čtyři, a tak nás napadlo dojít se zeptat, zda by to šlo zdarma o jednu noc prodloužit. A světe div se, prošlo to. Místo ranního balení a dvouhodinové jízdě domů po celém dni stráveném v zábavním parku, jsme si mohli ve čtvrtek ještě odpočinout na hotelu a domů vyrazit až v pátek dopo. To už jsme museli, protože mělo naše miminko naplánované očkování.
Tentokrát se náš malej přidružil k oblíbené animátorce už na snídani a nechal se dovést na poslední rozcvičku, dětskou a dokonce i dospěláckou. My mezitím sbalili, nanosili věci do auta a nejochotnější a nejmilejší animátorka Míša nám chlapečka doprovodila až k autu. Byl nadšený!