Rozhodli jsme se využít nepřítomnosti dětí a slunečné soboty a vyrazit na jednodenní výlet na Ještěd. Už několikrát jsme jeli kolem, ale na zastávku nebyl čas.
Vyrazili jsme hned ráno s krátkou zastávkou na snídani v Bageterii Boulevard. Cesta trvala asi hodinu a půl. Dorazili jsme na předem vybrané parkoviště Central, zaplatili poplatek 200 Kč za den a vyrazili koupit lístek na lanovku. V informačním obchůdku jsme zaplatili 230 Kč za jednosměrnou jízdenku na osobu, vzali jsme si mapku a pokračovali k lanovce. Počasí nám přálo, svítilo sluníčko. Čtyřsedadlová lanovka Skalka jede v půlhodinových intervalech, nemuseli jsme tedy dlouho čekat. Jenom jsme si prostudovali mapku, přečetli o čertech na Ještědu, sledovali několik odvážlivců na trailech, načež se lanovka rozjela. Při jízdě jsme obdivovali skokánky na trailech pod námi.
Nahoře už čekali zaměstnanci a pomáhali nám vyskočit včas. Vedle výstupu z lanovky je krásný rámeček, ve kterém se můžete vyfotit i s Ještědem, čehož jsme samozřejmě využili. Vzájemně jsme se vyfotili s jednou rodinou.
K samotnému vysílači vede krásná procházka dlouhá necelé 2 kilometry. Polovina cesty se jde po štěrkové cestě, další část po asfaltce a konec lze vyšplhat zkratkou po kamenech. Po celou dobu se vysílač přibližuje, takže jsme využili každé lepší příležitosti k fotce.
Výhled shora je nádherný. Na jedné straně je Liberec, na druhé příroda. Lidí zde bylo hodně, ale nebylo tu přeplněno. Vyfotili jsme se nejen se samotným vysílačem a výhledem, ale i s mimozemšťanem, dřevěným křížem a Rohanským kamenem.
S výhledem na Liberec jsme i poobědvali donesenou svačinku. Pak ale začalo docela dost foukat, tak jsme se vydali na cestu zpět. Než jsme opustili vrchol, stihla jsem ještě ochutnat netradiční makovou zmrzlinu. Byla moc dobrá.
Cestu dolů jsme si naplánovali už po svých a vybrali jsme si zeleně značenou naučnou stezku vedoucí pod lanovkou přímo k Ještědu. Z vrcholu jsme šli po cestě, kde nás míjelo strašně moc motorkářů, po chvilce už jsme ale zabočili na kamenitou stezku po modré. Myslela jsem si, že barefootky budou super na lesní pěšiny, bohužel tyto lesní pěšiny jsou tvořeny ostrými kameny, tak to zas až tak dobrý nápad nebyl. Minuli jsme dvě studánky, které tam nebyly a dostali jsme se až dolů na asfaltku. Odtud vpravo opět nahoru po asfaltce až k Vířivým kamenům.
Hned za nimi jsme ze silnice ale sešli na lesní pěšinu a navázali na již zmiňovanou zelenou naučnou stezku Padáky. NS Padáky – Ještědský paradox je skutečně zážitek sám o sobě. Uzoučká pěšinka vedoucí travnatým porostem strmě z kopce mezi dvěma lesy byla dost náročná. Také jsme tamtudy šli sami.
V jednom místě byla cesta podmáčená, takže jsme si nabrali bahno do bot a na několika místech jsme dokonce museli hádat kudy jít. No jednou jsme to netrefili a na cestu se pak vraceli z 2 metry vysoké stráně přes popadané větve. Bylo to už ale téměř dole, takže naše unavené nohy už nesloužily, jak měly. Opravdu zážitek.
Dostali jsme se až ke skokanským můstkům a než je obcházet, rozhodli jsme se to tentokrát vzít přímou cestou pod lanovkou dolu k Beranově cestě. To byl nápad. 😀
Strmý písčitý povrch sjezdovky se s bolavýma nohama taky úplně nedal snadno sejít. Po osvěžujícím větru ve výšce 1012 metrů jsme si tady mohli nechat jen zdát, teploty šplhaly ke 30°C a my už se sotva šourali. Nakonec jsme se tedy dostali na téměř rovný povrch a zbývající kilometr k autu už zvládli bez větších potíží. Zastavili jsme se ještě využít kartičku, kterou jsme dostali na parkovišti. Stejný nápoj zdarma ke koupi kofoly v místním stánku. Odpočinuli jsme si a osvěžili se. Na informacích jsem ještě zakoupila a napsala pohledy, u parkoviště je poslala a mohli jsme se vydat na cestu domů.
Posledním zážitkem tohoto dne byla večeře v letadle. Pochutnali jsme si. Obsluhoval nás neuvěřitelně příjemný a sympatický pán. Domů jsme dorazili včas a stihli jsme si i pustit film.
Manžel si večer stěžoval na bolest lýtek, já nic takového nezaznamenala. Zato druhý den jsem téměř nemohla chodit, manžel už druhý den ale skoro nic necítil.
