Babička z Moravy toužila hlídat oba dva naše chlapečky a co bychom to byli za rodiče, kdybychom jí to neumožnili, žejo. Starší ale chtěl být s babičkou i sám, a tak jsme to zařídili tak, že v pátek, když byl babiččin manžel pracovně kamionem v Praze, vyzvedl staršího syna a odvezl si ho domů k babičce. Malej měl zážitek a nám odpadla cesta navíc. My s mladším jsme zatím zůstali doma, pobalili a druhý den ráno po snídani vyrazili na cestu.
Bylo to takhle jednoduchý? Samozřejmě že ne. Maličkej začal natahovat, jakmile starší opustil naší ulici. Chtěl, aby se vrátil nebo chtěl jet s ním nebo nevím, co vlastně chtěl. S jeho pomocí jsem nakonec sbalila a využila chvilku, kdy může mít manžel na starosti jen jedno dítko a skočila si asi po půl roce na nehty. Po snídani jsme skutečně vyjeli, ale rozhodně to nebylo v 8 hodin. Celou cestu na Brno jelo šíleně aut, a to i v protisměru. V několika kolonách jsme stáli, naštěstí ne dlouho. Volali jsme dědovi, že už jsme na cestě, ten ale, že ještě nebude doma, až přijedem. Toho jsme využili a sjeli ještě přes Tišnov na hřbitov do Boskovic, když už budou ty dušičky. Malinkej měl hroznou radost ze zapalování svíček a chtěl je hned sfoukávat, což jsme mu zakázali. Cestu k dědovi už nemohl v autě vydržet, po 3h v autě se mu už nesedělo dobře. Nakonec jsme tam na dědu ještě asi 1,5h čekali, během níž jsme se naobědvali skvělé masové směsi, co pro nás byla v lednici připravená.
Po příjezdu děda s přítelkyní dali malému opožděně dárky ke druhým narozeninám a pak si s nimi společně hráli. K večeru jsme už ale malého zavezli za babičkou a bráškou, kde jsme dostali na večeři tousty a vrátili se k dědovi. Kluci s loučením problémy neměli, mávli nám a věnovali se svému. Svoboda začala. Naložila jsem si ještě nohy do hypermanganu, společně jsme u vína koukli na český film Nikdy neříkej nikdy a upustili od prvotního plánu spát u dědy i další noc. Rozhodli jsme se pro hotel.
Snídaně byla královská — vejce, šunka, slanina, zelenina, chlebík. Takovou si doma neděláme. Vzali jsme si všechny věci a vyrazili směr Aqualand Moravia. Nikdy jsme tam nebyli a chtěli jsme to omrknout. Lístky jsme si koupili cestou, jelikož byli online levnější. Překvapení nás čekalo hned při příjezdu. Strašně aut na parkovišti a strašně lidí ve frontě ke vstupu. Zařadili jsme se na konec fronty a čekali.
Naštěstí to šlo celkem rychle, takže dovnitř jsme se dostali tak po čtvrt hodince. Uvnitř nás odbavil automat, dostali jsme náramky a pokračovali se zout a do šaten. Spodní šatny ale už byly plné, tak jsme museli výš, kde jsme však také úplně nepochodili. Museli jsme projít celým prostorem až úplně na konec, kde jsme konečně našli volné skříňky a téměř žádné lidi. Převlékli jsme se do plavek a po sprše konečně vstoupili do areálu.
Zdálo se nám, že ačkoli je teprve hodina po otevření, lidí už tam bylo mraky. No odpoledne to bylo mnohem horší, ale k tomu později. Nejprve jsme šli vyzkoušet venkovní bazén, ze kterého se kouřilo. Byl krásně teplý a po stranách na několika lavicích bublali lidi. Vyzkoušela jsem hned také strašně srandovní houpání na vlnách a po chvilce jsme zamířili k hlavním termálům Remus a Romulus. Voda tam byla znatelně teplejší a lidí tam bylo víc. Doporučuje se tam být pouze čtvrt hodiny, a tak jsme to respektovali. Za celý den jsme se sem ještě asi 3x vrátili. Po vylezení se nám ale okolní teploučká voda už tak teploučká nezdála. A tak jsme se zajeli podívat dovnitř. Tam mě to však neohromilo, protože se na mě začaly lepit dlouhé vlasy. Cizí. To jsem ještě nikdy nikde nezažila. V dětském koutku s třemi malými tobogány bylo narváno. Sice jsem si říkala, že by se našim chlapečkům tohle líbilo, ale takový těsno už by bylo i na ně moc. Ale asi to bylo i tím, že tam probíhal animační program.
Šli jsme se podívat na bazén s noční oblohou, na který jsem se těšila. No… bylo tam celkem chladno, rozverné větší děti a celkově byl bazén malý. To ten venku byl mnohem lepší. A mohlo se v něm být pouze 5 minut, nechápu proč. Už byl pomalu čas na oběd, a tak jsme šli zjistit co a jak. No do jídelny by se mělo chodit v suchých plavkách a v oblečení, třeba v županu, který jsme neměli. Byli jsme vděční alespoň za pantofle, které nás napadlo vzít si s sebou. O županu jsme také přemýšleli, ale měli jsme za to, že si ho tam půjde půjčit. No nešlo. Ovinuli jsme se tedy ručníkem, oželeli placenou sušičku těla a vyrazili. Uvnitř ještě nebylo moc lidí, naštěstí jsme dostali hlad včas. Nemohli jsme si ale vybrat. Chtěli jsme něco zdravého, ne smaženého a ne předraženého. Nic takového tam nebylo. Nakonec jsme si dali kuřecí stripsy s těstovinovým salátem a trochou sýrových raviol a poke bowl. Celé i s nejlevnějším pitím nás to stálo přes 900 Kč. Nemohli jsme uvěřit. A to jsme ani neměli dezert. Moje jídlo bylo celkem dobré, ale manžel si stěžoval na přemíru sweet chilli omáčky v bowlu. Při odchodu jsme zahlédli frontu k jídlu, do které už nikoho nepouštěli. Opravdu jsme vyrazili včas. U východu ještě dělali megapalačinku s čokoládou a posypanou cukrem. Mega nemega, 150 Kč za trochu mouky s mlékem a vejcem je podle mě neuvěřitelná šílenost. Hanba by mě fackovala chtít tolik peněz za palačinku bez ovoce, šlehačky, zmrzliny…
Na vytrávení jsme se šli znovu ponořit do léčivých termálů, pak jsme se nechali vybublat po okraji na vířivé lavici a nakonec jsme konečně vyrazili na zlatý hřeb dne, a sice do Adrenalia. Na rozjezd jsme zkusili obyčejnou dětskou skluzavku Niagara. A málem jsme se při jízdě počůrali strachy. 😀 Nečekali jsme takovej sešup. Navíc před náma jezdily desetileté děti, tak jsme čekali leháro, které se nekonalo. Vedlejší Race, kde se jezdí na kobercích hlavou dopředu jsme předem vzdali. Už na Niagáře jsem málem přišla o čočky. Tohle by je vyplavilo stopro. Třetí Kamikadze, kde 3/4 cesty letíš volným pádem jsme úmyslně přehlíželi.
Prvním tobogánem, který jsme zkusili, byl středně obtížný Wild River. Jezdí se po jednom a tím, že nevíme, co bude následovat, to opravdu byla adrenalinová jízda. Uprostřed byla pauza, což jsem uvítala. Když jsem ji pak jela podruhé, už to byla brnkačka. Nakonec jsme vyzkoušeli téměř všechny tobogány. Jezdí se na nich na nafukovacích kruzích, což je super, člověk si aspoň neničí plavky. Nejprve jsme jeli na Yellow crash, která je speciální tím, že na konci se točí furt dokola na jednu stranu, až je z toho člověku divně. Další byla Sky drive s noční oblohou a nakonec široká Blue trio s nepatrnými schody. Na všech se jezdí ve dvou. Magic Hole byla opět pro jednoho a žádný speciální zážitek z ní nemám, kromě toho, že na konci dost zrychlí. Nejvíc jsme ale váhali nad Supercrater. Píšou totiž obtížnost nejtěžší, ale chodili na ní děti. No nakonec jsme se rozhoupali a dobře jsme udělali. Byla super. Člověk sice nejdřív jede velkým sešupem, pak se ale točí na trychtýři, dokud ho neslupne tunel. Dávačka. Jediný U Wave, na který jsem se těšila, jsme odmítli absolvovat. Pohled shora byl stejný jako u Kamikadze a to nám stačilo. Potěšila mě zde možnost zaplatit si službu Mr. Slider, kdy s dítětem může jezdit zaměstnanec, když rodič nechce nebo nemůže. Na rozloučenou jsem si ještě jednou sjela Niagáru a šli jsme se uklidnit opět do termálů. Překvapilo mě, že jsem na tobogány stará. Myslela jsem si, že mě to bavilo a baví, ale nějak jsem z toho vyrostla. Za odměnu jsme si u vnitřního baru dali drink a sledovali cvrkot. Cat – Pomerančový džus s tonikem a Brontosaurus – Pomerančový džus s jahodovým sirupem a sodou. Zkusila jsem ještě taky déšť z vodotrysku, ale nebylo to tak super, jak to vypadalo.
Byli už jsme docela unavení, tak jsme ještě zašli na půl hodinku do placené solné zóny, naposledy navštívili tentokrát noční osvětlené termály a vydali se pryč. Vůbec jsme neměli pocit, že bychom si to neužili nebo že bychom něco propásli. U východu z šaten jsme si vyždímali plavky, u automatu zaplatili útratu z náramků a po zaplacení i parkovného v automatu vyrazili.
Byla jsem ráda, že jsme na poslední chvíli objednali hotel vzdálený 15 minut od Aqualandu a nemusíme jet hodinu zpět k dědovi. V protáhlé klidné vesničce Žabčice jsme dojeli k nehodící se monster modré stavbě, zaparkovali naproti vchodu a zjistili, že tam vchod není. Obešli jsme tedy budovu zezadu a vešli do restaurace, kde nás přivítal velice příjemný pán. Zapsal si nás, dal klíče od pokoje a my ho upozornili, že si zajdeme ještě na večeři. Zašel tedy do kuchyně říct, ať ještě nebalí, i když bylo třičtvrtě hodiny před zavíračkou kuchyně a my šli do auta pro věci. Přeparkovali jsme ještě blíž ke vchodu do restaurace a ubytovali se v krásném pokoji s prostornou chodbou i koupelnou, kde bylo i střešní okno.
K večeři jsme si dali steaky s domácími hranolkami a pepřovou omáčkou, přičemž já zůstala u drůbeže, manžel si dal panenku. Maso přinesli již nakrájené, posypané klíčky a musím říct, že takhle dobré jídlo jsem strašně dlouho neměla. K pití jsme zkusili angreštovou limonádu s aloe vera. Netradiční, ale strašně dobrá. Napodruhé manžel zkusil kokos s ananasem, což byla jakási nealko verze piňakolády a já zkusila rakytník. Manžel pak ještě objednal sachr a šli jsme na pokoj. Dnešní hypermangan musel proběhnout v jediné nádobě, co jsem na pokoji našla – koši. Před spaním jsem ještě na chvilku pustila televizi, kde zrovna běžela slovenská verze pořadu Peče celá země.
Ráno byla koupelna ještě hezčí. Dali jsme si snídani formou polobufetu – hemenex nám udělali v kuchyni, talíř zeleniny a pečivo nám přinesli na stůl a ovocný salát, džus, med, marmeládu, nutellu či müsli s jogurtem jsme si nandali sami u stolku. Po celou dobu nám v restauraci hrála hudba z 80. let. Nejprve jsme si toho moc nevšímali, každé druhé rádio občas hraje osmdesátky, ale když hrála asi potřetí Sandra, všimli jsme si, že žánr je celkem omezený. Paradoxně to je jakoby nejméně kontroverzní hudba, která nikoho nerozčiluje a neštve. Navozovala skutečně pohodovou atmosféru. Hemenex někde dělají jako šunku s omeletou, tady to k mé radosti byla šunka s volskými oky a trochou klíčků. Müsli, které jsem zkusila, bylo strašně dobré, manžel si pochvaloval kávu a já byla spokojená, že k čaji donesli automaticky med místo cukru.
Cesta k Infinit Maximus vedla k přehradě a pak úzkou uličkou lesem. Hned na recepci jsme zjistili, že zde nemají společné šatny, a tak jsme se rozdělili a sešli až u bazénu. Nejprve jsme vyzkoušeli termální bazén, kam se chodí v plavkách. Dá se jím proplout i ven a podél jsou vířivé lavice. Mile mě překvapilo, že mezi opěrkami hlavy bylo i odkládací místo na drinky. Po rozkoukání jsme vyrazili do bezplavkové zóny, kde jsou umístěny sauny. Pár jich je v hlavní budově, k dalším se chodí venkem a jsou rozmístěny v několika srubech. My jsme se samozřejmě rozhodli vyzkoušet všechny.
V malé citrusové sauně to moc krásně vonělo, ale zdála se nám mnohem teplejší, než byla uvedená teplota. Ke konci jsem zjistila, že to bylo nejspíš parním nárazem nebo něčím takovým. Z velké jeskynní sauny byl krásný výhled a ještě tam byla i příjemná teplota. Až příliš medově medová sauna byla trochu nepříjemná. Skvělý Kneippův bazének jsme si za celou dobu pobytu vychutnali čtyřikrát. V první polovině dne jsme navštívili také saunu s výhledem na ochlazovací jezírko, která byla celkem malá a nijak víc nevyčnívala. Zato solná sauna nás nadchla. Byla tak akorát ve všech směrech. Hned vedle byla speciální vulkánová sauna s teplotou přes 100°C. Nejdříve jsme se jí vyhýbali obloukem, nakonec jsme se tam rozhodli na chvilku nakouknout a nebylo to vůbec špatné.
K obědu jsem si dala Poke Bowl a manžel salát z červené řepy. Jako sladkou tečku jsem vyzkoušela čokoládový cheesecake s kafíčkem, které jsme si vychutnali na venkovním lehátku. Hodně jsme si také oblíbili venkovní termální solnou vířivku. Strávili jsme tam přes půl hodiny a klidně bychom tam byli celý den. Nenechali jsme si ujít ani saunový ceremoniál v obrovském dómu a vybrali jsme si zaměřený na soundtracky. Krásná hudba, barevné osvětlení a dokonalý relax. V obou parních lázních jsem nezaznamenala asi žádný rozdíl kromě názvu Aromatická a Turecká. Celkem se mi v nich líbilo. Tím, jak je pak ale člověk mokrý, to až tak dokonalé není. Dokonalé ale bylo vzít si limonádu do venkovního bazénu a užívat si večerní osvětlení s drinkem v ruce a bublinkami za zády. Masáže byly na celý den již plné, jinak bychom využili i ty. Místo toho jsme tedy zamířili na večeři – vybrali jsme si club sandwich a k němu čerstvou celerovo ananasovou šťávu. Manžel si dal celerovo-grepovou. Stejně byl ten celer dost cítit. Zkusili jsme ještě shot pro zdraví a vyrazili na poslední okruh dosud neprozkoumaných saun. Zbývala nám Bylinná, která byla nastylizovaná do starodávné stodoly, přičemž jsem čekala silnější bylinné aroma. Vinný sklípek byla spíš oddychová místnost s krbem – krásná, ale nudná, a konečně alchymistická sauna, která byla báječná. Měla příjemnou teplotu a po zdech alchymistické nápisy. Já byla nadšená. Na rozloučenou jsme si ještě jednou dali venkovní vířivku a mohli jsme se zrelaxovaní a odpočinutí vydat za našimi milovanými chlapečky.
