Po dlouhé zimě a s příchodem Valentýna jsme se rozhodli strávit s manželem společný víkend v polském hotelu Czarny Kamień. Měli jsme ho předvybraný už delší dobu, ale ještě nebyl čas tam zajet. Děti jsme nechali u babičky a kolem třetí vyrazili.
Ačkoli u Prahy bylo sněhu pomálu, na jihu Čech nebylo po sněhu ani památky. Věřili jsme, že Krkonoše na tom budou lépe a skutečně ano. U silnice byly metrové závěje, aktivně se lyžovalo a celkově to působilo jako jiný svět.
Cesta do Sklářské Poruby vedla vesničkami, kde se nesměla překročit padesátka, což nevadilo, ale cestu to pocitově prodloužilo. Překvapilo nás, že v každé obci bylo nainstalované měření rychlosti a ačkoli jsem skutečně opatrný řidič a povolenou rychlost nepřekračuji, nemohu říct, jestli se mi to někde z kopce nebo na začátku vsi nepovedlo o malinko překročit, když jsem si zrovna hlídala něco jiného. To se případně dozvíme po pár týdnech. Jakmile jsme se dostali hlouběji do Krkonoš, setmělo se, padla mlha a v Polsku byly závěje u silnice špinavé. Do hotelu nás kolem 17:00 bezpečně dovedla navigace a přivítalo nás celkem hezké počasí.
Na recepci hotelu byl milý pán, vše nám anglicky vysvětlil a mohli jsme se jít ubytovat. Pokoj byl v prvním patře a byl skvělý. Bylo tam všechno – menší kuchyňka, jídelní stůl, gauč, televize, manželská postel, dostatek skříní i balkon a koupelna se sprchovým koutem a pračkou.
Hned na úvod jsme se převlékli do plavek a županů ve snaze vyzkoušet sauny. Co čert nechtěl, župan mi byl jaksi menší, ale naštěstí manžel došel na recepci poprosit o větší, ale pro teď jsem si tedy musela vzít svůj.
Po vstupu do bazénového prostoru do nás udeřil tropický vzduch. Strašné vedro a vlhko. U vstupu jsme si odložili ručníky a župany a vydali se prozkoumat prostor. Kromě toalet se zde nachází i barel s vodou, což je skutečně skvělé – po výstupu ze sauny a vlastně celkově v teplých bazénech má člověk pořád tak nějak žízeň. Je tu vnitřní sauna a pára a vnitřní bazén a vířivka. V bazénu ale bylo celkem dost malých dětí, a tak to nebylo na nějaké plavání a my se pro dnešek raději vydali ven.
Venku bylo o poznání dýchatelněji a my nejprve zamířili do vyhřívané vířivky. Když se uvolnilo místo, zkusili jsme i stylovou sudovou saunu, kde jsme potkali dva pány, kteří nám sdělili, že včera byl hotel přecpaný lidmi, ale teď zde skoro nikdo není. Byli jsme moc rádi, že nám to takhle vyšlo. A do konce pobytu se hotel nikterak moc nezaplnil, ačkoli bych na víkend očekávala opak. Sauna byla super, ale od země tam táhlo, takže se tam neudělalo až takové vedro, jaké mohlo. Budíky ukazovaly 80°C.
Před saunou stojí i ledový sud, na který ale ani jeden z nás nemá koule. My nezvládli ani vlézt do venkovního bazénu, který byl sice teplejší, než sud, ale pořád to pro nás bylo na infarkt. Spokojili jsme se proto jen se sprchou a před odchodem na pokoj jsme ještě v rychlosti zkusili teplý vnitřní bazén, který má i dva protiproudy.
Již převlečení jsme vyrazili na večeři a já si po vydatném obědě objednala skvěle ochucený zeleninový salát s kuřecím masem. Manžel zkusil místní burger. Také jsem ochutnala horký nápoj Raspberry infusion, což byly jakési maliny s kořením a ovocem, které bylo přineseno vedle, ale pravděpodobně se mělo nacpat dovnitř, jak jsem tak pochopila. Celkově to doplnilo tu chuť a bylo to moc dobré. Jídlo i pití se nezvykle objednává u baru, ale to nám nevadilo. Vždy někdo z personálu anglicky rozuměl, takže s domluvou nebyl problém.
Druhý den jsme začali snídaní v jídelně. U vstupu si paní odškrtla náš pokoj a mohli jsme si vybírat na švédských stolech. K dispozici byly různé druhy pečiva, šunky, salámy, sýry tvrdé i ostatní, pomazánky, paštiky, plněná vejce, ovoce, zelenina, saláty, tortily, párky, dortíky, palačinky, vafle, müsli, čaje, džusy, kávy a mnoho dalšího. My jsme samozřejmě museli ochutnat všechno, co nás zajímalo, abychom si druhý den mohli vybrat, na co jsme měli chuť.
Po snídani jsme plánovali saunu, ale zjistili jsme, že sauny se otevírají až v 16:00. Tak jsme si šli zaplavat do bazénu a vyzkoušeli kromě vnější i vnitřní vířivku. Ve vnitřním tropickém prostředí jsem ale nevydržela moc dlouho, a tak jsme se ochlazovali venkovním sněhem a brzy jsme vyrazili poobědvat na pokoj.
Cestou jsme se ale ještě stavili na recepci pro nový ručník, jelikož mi ten můj někdo v šatně šlohnul. K obědu jsme si dali s sebou přivezenou Manu, dojedli jsme svačinku z předešlého dne a vyrazili vyzkoušet posilovnu. Strávili jsme tam asi půl hodinu, vyzkoušeli všechno, co tam měli, a napadlo nás vyrazit na procházku.
Byl nádherný slunečný den a my chtěli vidět nejvyšší bod kopce, na kterém stál náš hotel. Žádný skutečný ukazatel nejvyššího bodu jsme ale nenašli. Tak jsme se chvíli procházeli lesem, obdivovali hromadu kamenů, a jelikož se už otevřely sauny, vyrazili jsme zpátky do hotelu.
Na to, jak moc dobré hodnocení tento hotel má, jsem například z toho wellness vybavení nebyla nadšená. Hotelový pokoj byl skvělý a věřím, že pokud někdo přijede na lyžování, může si vyprat, uvařit a je nadmíru spokojený, pokud po dni stráveném venku může večer zakončit saunou či vířivkou. Mně to ale místy přišlo trochu nedotažený. Z vnitřní sauny člověk vyleze do tropického vedra a po chladné sprše není místo, kde nějak srovnat a ustálit svou tělesnou teplotu. Žádná lehátka a hlavně ani místo, kde by se dalo být. Buď musí projít kolem celého bazénu, než se dostane ven, kde bylo jen pár stupňů nad nulou, a nebo zůstane v tropickém vedru. Venkovní sauna má stejný problém, až na to, že ledový bazén a sud jsou hned vedle, kdežto z vnitřní sauny je to k nim dost nekomfort.
Večeři jsme si i tentokrát koupili v hotelové restauraci, a jelikož byl oběd slabší, chtěli jsme vyzkoušet místní pizzu. Mě zaujala cuketová, kde nakonec byly jen tenké plátky cukety a rajčata. Na chuť byla dobrá, ale neuvěřitelně mastná. Manžel ochutnal hotelovou specialitu, na které byl základ ze žlutých cherry rajčat, pak nějaká šunka, oštiepok, balsamico a brusinková marmeláda. No zajímavá byla, ale nadšený z ní nebyl. K pití jsme si dali již odzkoušený malinový odvar a viděli jsme, jak na venkovní terase opékají buřty. Byla to akce konaná asi každou sobotu.
Ačkoli jsme z recenzí pochopili, že hotel je klidný a rodiny s dětmi častěji míří do jiných hotelů, překvapilo nás, že v době našeho ubytování zde bylo asi 80% právě rodin s dětmi. A právě většinou mladších 3 let. Nemůžu však proti nim říct půl slova, sama mám malé děti a vím, co dovedou, takže naopak musím ocenit, že se nikde nekřičelo, nevřískalo, nerušilo. Všechny děti v klidu jedly, seděly u stolu a chovaly se slušně. I těch několik starších. Nutno říct, že hotel byl pro děti naprosto přizpůsobený. V jídelně byly k dispozici omalovánky s pastelkami, v átriu knihy a společenské hry a u bazénu dva koše plné plaveckého vybavení jako pěnové žížaly, plováky a podobně. Hotel disponuje také venkovním dětským hřištěm nebo vnitřní herničkou pro nejmenší a hernou pro větší, kde jsou kromě kulečníku a televize také šipky a nějaké Sega simulátory. Také se zde konaly různé akce, například výroba mýdel nebo sledování filmů.
Všude bylo čisto a bylo vidět, že je hotel celkem moderní a nový. Chodby byly obložené dřevem, včetně výtahu, všude koberce. Ven se nemuselo jen přes recepci, ale existovaly i dveře vedoucí z chodby hotelu přímo na parkoviště. Lze objednat masáž a jiné zkrášlovací procedury. Jen nás mrzelo, že veškeré nápisy, upozornění, reklamy, vše bylo psané v polštině, což trochu ztěžovalo orientaci i využití možností hotelu. V lobby u recepce je například 18 metrů hluboká studna, která se rozsvěcuje různými barvami do rytmu hudby. Je k tomu i legenda, kterou lze poslechnout ve sluchátkách nebo přečíst na tabuli. Obojí bohužel pouze v polštině.
Při příjezdu jsme si před Porubou všimli u silnice několika parkovišť se zaparkovanými auty, ačkoli nebylo na první pohled zřejmé, kvůli čemu tam jsou. Ve volné chvíli jsme se na to podívali a zjistili jsme, že je tam pár vyhlídek, nějaký vodopád, skály a jiné přírodniny. Rozhodli jsme se, že něco z toho při cestě zpět navštívíme, a jelikož se mi líbí vodopády, vybrala jsem jeden jménem Kamieńczyka. Vypadalo to jako nějaký metrový zapadlý vodopádek v lese s úzkou příchozí pěšinkou. Vybrali jsme si i parkoviště, od kterého tam vedla stezka, ale už při příjezdu na něj jsme zpozorněli, protože parkovné stálo přes 100 Kč. A pán, který vybíral parkovné, nejen že uměl česky, ale mohla jsem u něj zaplatit mobilem. Nakonec jsme zjistili, že je to jedna z nejnavštěvovanějších věcí, lidí tam bylo mraky i přes zledovatělou cestu.
Po kilometru příjemné procházky po rovince lesem jsme zatočili doprava a čekal nás druhý kilometr, který začal mírným stoupáním, které se rychle změnilo ve strmý kopec. Bohužel byla cesta naprosto pokrytá ledem, takže se po ní nedalo bezpečně jít. Středem šli pouze lidi s nesmeky na botách a i těch bylo celkem dost. Když jsme se dostali nahoru, zaplatili jsme vstupné, vzali si helmy a čekali, co vlastně uvidíme. Vůbec jsme nevěděli, na co jsme si koupili vstupenky. O to lepší zážitek to byl.
Nejprve jsme po strmých kamenných schodech sestoupili do soutěsky a pak šli pár desítek metrů podél skály po dřevěném chodníčku nad říčkou až k snad desetimetrovému vodopádu. Jelikož byl únor, byl z 80% pokrytý ledem a podívaná to byla naprosto úchvatná. Na fotkách se to nedá úplně zachytit a budu ráda, pokud se tam někdy dostanu i v nezamrzlý čas.
Když jsme byli dost vynadívaní, došli jsme zpět, vrátili helmy a vystoupali ještě nad vodopád, odkud už nebyl tak dobrý výhled. Byla tam i prodejna suvenýrů, kde jsem zakoupila dva pohledy (známky bohužel neměli), a vydali jsme se zpět na nebezpečnou cestu z ledového kopečka.
Po sestupu jsme se ještě vrátili do města koupit známky a poslat pohled. To byl nápad! V informačním centru známky nevedou, v hotelu také ne, a tak jsme museli najít místo k zaparkování a vydat se podél hlavní cesty kolem obchodů a čekovat, zda některý nebude mít pohledy, potažmo i známky. Pošta byla v neděli zavřená a neměli jsme úplně náladu se procházet po městě, které vůbec neznáme. Naštěstí jsme v druhém nebo třetím obchodě na známky narazili. A bylo to knihkupectví. Logické, ne? Pán dokonce i rozuměl česky, takže pochopil, že chceme mezinárodní. Super. Pohledy jsem napsala a hned vedle u pošty vhodila do schránky. Uvidíme, kdy dorazí. Každopádně jsme měli misi splněnou a mohli jsme vyrazit na cestu k domovu.
