Heddy.cz

Na naší poslední dovolené před novým začátkem jsme se nechtěli a ani nemohli moc vzdalovat od domova, a proto jsme vyrazili na okružní jízdu přes Česko a Polsko.

Z Prahy jsme vyrazili na jih, odtud na skok do Plzně a zpět k Táboru. Město jako takové nás ale bohužel moc neuchvátilo. Nechci dělat rychlé soudy a myslím, že mu budu muset dát druhou šanci, až se tam bude něco dít, nicméně město bylo sice hezké, leč prázdné. Byla neděle a kromě toho, že nebylo téměř kde zaparkovat, proplétat se autem úzkými uličkami nebyla zrovna zábava. Marně jsme pak také hledali dobré místo k hezké fotce a nenašli jsme pomalu ani kde si dát oběd. Jo a další věc! V centru skoro nevedou bankomaty. No prostě nám ten den zdaleka nevyšel, hlouposti, které bychom normálně přešli, nás vytáčely a podepisovalo se to i na naší náladě. Tábor nás tedy čeká znovu a lépe. Pozitivně ovšem hodnotím návštěvu čokoládovny. K vidění je tu spousta věcí z čokolády, od domů, přes zvířata až po lidi v životní velikosti. V přilehlém obchodě jsme si pak „dobrovolně-povinně“ koupili vzorek místní kakaové lahůdky a po okoštování musím říct, že na to, jak strašně drahá čokoláda to je, není ani zdaleka tak dobrá.

Od Tábora jsme se vydali na Moravu, kde naší další zastávkou byl hrad Bouzov. Ten mě nadchl už jen tím, jak byl krásně vidět z dálky, když jsme k němu přijížděli. Tyčí se nad kopci a lesy. Ten den byla docela zima, a jelikož nebyla ještě sezóna, museli jsme si na prohlídku chvilku počkat. To však problém nebyl a zámek byl moc krásný. Úžasně zdobený a obkládaný dřevem, což se mi prostě líbí. 🙂 Cestou zpět jsme se pak ještě stavili u zámku a hradu v Boskovicích. Zámek nedaleko parkoviště toho moc nenabízí, ale cestu k hradu na vrchol kopce tvoří fajn procházka, kterou doporučuji.

Následující den jsme věnovali Kroměříži. A ačkoli jsme si na ni plánovali původně jen pár hodin, nakonec se návštěva protáhla na celý den. Tam jsme ovšem už při příjezdu narazili na problém – kde zaparkovat. Navíc nás navigace vedla do zákazu, přesněji do rozkopané ulice, takže jsme to nakonec píchli, kam se dalo, a koupili si lístek na pár hodin. Zjistili jsme, že výstup na věž kroměřížské radnice není možný, nicméně vstup do zámku je pro veliký zájem umožněn, přestože ještě sezóna oficiálně nezačala. Do prohlídky nicméně zbývalo několik hodin, a tak jsme si šli projít Podzámeckou zahradu. Samotná zahrada je na procházky krásná a kromě zeleně tam potkáte i neuvěřitelné množství druhů drůbeže, jako jsou třeba rozdrbaní holubi pohybující se přímo mezi lidmi. Zaskočili jsme ještě k mincovně a pak už jsme museli přeparkovat auto. Nenašli jsme ale nikde žádné dobré, turisticky dostupné parkoviště, a tak jsme několikrát objížděli náměstí a vedlejší uličky, až se nám podařilo zaparkovat na placeném náměstí, zrovna když jedno auto odjelo. V informacích nám následně řekli, že vědí, že mají s parkováním problém. Po obhlídce ještě kostela Sv. Mořice jsme se vydali na prohlídku zámku. Průvodkyní nám byla velice zkušená a příjemná paní, která se ve své práci skutečně vyznala. Prohlídku zámku bych opravdu doporučila. Překvapilo mě, po jednoduchém exteriéru, jak byl zámek uvnitř krásný. Po prohlídce jsme zamířili do profláklé Květné zahrady, která je opravdu krásná. Stojí za to si ji projít. Rotunda však otevřena ještě nebyla, protože nebyla sezóna, kolonáda naproti tomu zase byla ve 4 odpoledne už zavřena.

Poslední večerní zastávkou byl Svatý Kopeček u Olomouce, který mi hrozně připomínal Svatou Horu u Příbrami. Uvnitř se opravovalo, a tak jsme dovnitř jen nakoukli, nicméně zvenku je krásný výhled na okolní krajinu. Noc jsme strávili v Olomouci v penzionu, kde nám kromě bohaté snídaně díky omylu s úklidem poskytli i větší pokoj, jež měl koupelnu velkou téměř jako celý obytný prostor.

Olomouc jsme si prošli hned další den, přičemž jsme auto nechali v Galerii Šantovka. Krásná náměstí, jedinečné kašny, Sloup Nejsvětější Trojice… bohužel se na Horním náměstí konaly jakési trhy, a tak jsme jej neviděli v celé své kráse. S radnicí a orlojem jsme na tom byli stejně, jelikož byla pokryta lešením, nicméně den to byl pro mě hrozně náročný, a tak jsem ani po žádném větším dobrodružství a poznávání netoužila. Dále jsme šli k Přemyslovskému hradu, navštívili Katedrálu sv. Václava, kde nádherně hrály kostelní varhany, a Jakubským výpadem kolem Korunní pevnůstky, kde se konal majáles, jsme to kolem vody vzali zpět k autu.

Když už jsme byli tak blízko hradu Šternberk, nemohli jsme jej vynechat, ačkoli bylo docela vedro. Přes mírné potíže s parkováním jsme se dostali na prohlídku, která v jednotlivých pokojích představovala sbírky z různých moravských hradů a zámků. Musím však říct, že tento hrad mě více zaujal zvenku, a to především zezadu.

Večer jsme pak stihli ještě radniční věž v Ostravě. Překvapilo mě, jak je shora Ostrava zelená a hezká, nicméně už druhý den se mi dojem stihl trochu zkazit. Jak jsme na místě u brány zjistili, Slezskoostravský hrad byl dopoledne zavřený, a tak jsme se museli vrátit zpět do města. Centrum bylo takové spíš zbytečně betonové. Prošli jsme se několika náměstími, kolem Staré radnice a Katedrály Božského Spasitele, ulicí Stodolní a podél Dvořákova divadla zpět k hradu. O hradu se docela špatně shánějí informace, které by se nám hodily jako otevírací doba a tak. Nakonec jsme dojeli až do Landek parku, kde však měli prohlídku až za dlouho, proto jsme se jen projeli důlním vláčkem a vyrazili směr Moszna. Naše prvotní plány, totiž to vzít přes Osvětim, vzaly za své, když jsme zjistili, že se tam bez předem zakoupené vstupenky nemusíme vůbec dostat kvůli velkému zájmu turistů.

Cestou přes Opavu jsme se dostali do Polska, kde jsem si všimla velkého množství polorozpadlých domů ve vesnicích. Ovšemže i v Česku se najdou neudržované domy, ale určitě ne každý pátý. Kontrastem k tomu byly honosné vily, které se nacházely v těsné blízkosti. Skoro u každého domu stála májka. Další věc je, že Polsko je celkem ploché, alespoň tady na jihu.

Zámek Moszna je úplně hrozně moc krásný. Úplně jako z pohádky. Přirovnat by se dal akorát k Neuschwansteinu. Přesto má místo pár záporů, mezi něž patří například to, že nemají české ani anglické prohlídky a dokonce nedisponují ani cizojazyčně psanými průvodci. Na to, že jde o jeden z nejkrásnějších a nejpopulárnějších polských zámků, je to skutečně nezvyk. Za pokladnou se anglicky domluvíte, a tak jsme prohlídku absolvovali, nicméně byla krátká, prošli jsme jen pár místností a hlavně průvodce mluvil polsky. Takže jsem si připadala jako na výletě okružní jízdou po Skotské vrchovině. V Česku jsem však zatím nenarazila na zámek, který by neměl alespoň prospekt v angličtině. To se ale v Polsku asi nenosí. Navzdory všemu byl zámek v obležení turistů a já se vlastně nedivím. A nemyslím, že by to byli pouze turisté. Zámek má totiž krásný přilehlý park s nádhernými zámeckými výhledy. Ideální místo na odpolední procházku nebo piknik.

Noc jsme strávili ve městě Olawa, jelikož ceny ubytování ve Vratislavi byly nemyslitelné. Oproti Ostravě byly snad trojnásobné. Nejspíš to bylo tím, že jsme Vratislav navštívili v době státního svátku. Zaparkovali jsme v nákupním centru Renoma a vydali se do města. Překvapilo nás, jak pěkné město to je. Navíc téměř bez lidí. Byla, pravda, docela zima a dopoledne, ale byla to příjemná změna. Všudypřítomní trpaslíci byli jen třešničkou na dortu. Jde o vskutku nejzajímavější věc z celé Vratislavi a celkově z měst, která jsem navštívila. Městem jsme obcházeli od jedné památky ke druhé a hlídali cestou všechny trpaslíky, na které jsme mohli narazit. V jednom kostele mě zaujala výzdoba, kde místo transparentů či plakátů měli v oknech LCD televize s promítáním. Neopomněli jsme ani radnici, domy Jeníčka a Mařenku, jatka, pomník anonymního přechodu, Tumský most obležený zámky zamilovaných nebo Wyspa Piasek. Ještě se malinko zkomplikoval odjezd z nákupáku, jelikož opět nikdo nemluvil anglicky a platba kartou byla možná pouze u info-okýnka, kde měl pán nejspíš hodinovou nebo celodenní pauzu. Nakonec jsme tedy museli dojet vybrat peníze do bankomatu a zaplatit hotovostí. Doufali jsme jen, že toto zdržení nás nebude stát další hodinu navíc. Hala století se však musela obejít bez naší přítomnosti, vyfotili jsme si ji jen ze silnice, jelikož v jejím okolí byl dopravní kolaps, v němž jsme už tak strávili několik desítek minut. Pak už zbýval čas jen na to dojet bezpečně domů kolem hranic s Německem.